praha

V neděli 19. října jsme se zúčastnili zajímavé hry s názvem Poznejte Prahu I. Organizátoři Flad a Péťa nám ve Františkánské zahradě vysvětlili pravidla a vypustili nás do herního území. To se rozkládalo mezi Vltavou, ulicemi Revoluční, Na Příkopě a Národní – čili v podstatě Praha 1, což činilo název hry dvojznačným.

Naším úkolem bylo objevit zapadlé pražské uličky a zodpovědět ke každé doplňující otázku. Některé byly lehké a jednu otázku jsem dokonce věděla, aniž bych se na dotyčné místo zašla podívat (Kolik zvířat a která jsou na kašně před rektorátem UK na Ovocném trhu?). Nicméně o přibližně dvou třetinách uliček jsem v životě neslyšela, natožpak abych věděla, kde jsou. Naše soutěžní dvojice – já a Harv – se nejprve rozdělila, já jsem obíhala místa, která jsem znala, a Harv měl za úkol najít stacionární mapu – ale jinou než MHD, na které bylo s odpuštěním prd vidět. (“Pohyblivé” mapy – například na turistech – jsme nesměli používat.) Jeho úkol se nezdařil, což byl zásadní zádrhel, díky kterému, jak věřím, nám uniklo vítězství.

Chodit náhodně ulicemi se totiž neukázalo jako dobrý nápad, když jsem posléze zjistila, že Hlavsovou ulicí jsem ten den prošla už třikrát a nevšimla jsem si toho a že ulice Průchodní není vůbec označená. Občas jsem sice potkávala soupeře, ale nikdo z nich neměl zájem směňovat informace. Po úmorném a ovoce nepřinášejícím putování starou Prahou, kdy jsme náhodou objevili pouze Stříbrnou ulici, se mi podařilo z mapky na stanici tramvaje (která zobrazovala jakousi výluku) vyčíst tři další ulice, všechny v židovské čtvrti. Ty jsme bez větších obtíží objevili a ještě jsem vynadala Harvovi, že neví, kde má ČVUT ústav jaderné fyziky (což byla jedna z otázek).

Jenže nám ještě pořád zbývalo asi pět ulic, takže jsme se znovu vydali hledat mapu. To, že v celém centru Prahy nenajdete jedinou stacionární mapu, o naší matičce tedy cosi vypovídá. (I když se ukázalo, že jedna mapa stála u půjčovny kol na Staroměstském náměstí. Ale i tak.) Měli jsme štěstí a potkali jsme auto Policie ČR, které parkovalo na Staromáku a na kterém byla přilepená mapa. Vyhodnotili jsme ji jako stacionární, protože nám nezbývala jiná možnost. Po asi čtvrt hodině hledání ulic s prstem na mapě a několika rozhovorech s turisty, kteří potřebovali poradit (prý jestli tam nechci ve volném čase stát místo nich, ptal se mě jeden mladý policista, který měl s angličtinou o dost větší problémy), jsme se vydali najít zbývající ulice a zpátky do Františkánské zahrady k cíli.

Dvě družstva (Viktor a pan Bárta s Blankou) už byla na místě a naše nálada dost poklesla. Nicméně druzí jmenovaní měli ve svých odpovědích chyby, které se penalizovaly přičtením třiceti minut k času (ulice Průchodní prý podle pana Bárty neexistuje), a naše byly všechny správně, takže jsme se umístili alespoň na druhém místě. Po nás přišlo ještě družstvo lepých matfyzaček, které mělo také všechno dobře, ale horší čas.

Obrali jsme Viktora o trochu vítězné čokolády, odpočinuli si a na bolavých nožičkách vyrazili domů. Mám pocit, že teď už se na staré Praze ztratit nemůžu – a hlavně už mě nepřekvapí žádná prdelózní ulička, protože organizátoři vybrali ty nejšťavnatější. Ale nožičky mě bolí doteď.