Tento článek je napsán pouze na základě mých empirických zkušeností. Pokud čekáte, že zde zohledním výzkum T. G. Masaryka či jiného sociologa, raději to nečtěte.
Před nedávnou dobou mi zemřela jedna z nejlepších kamarádek, což mě hluboce zasáhlo. Spáchala sebevraždu den poté, co jsem s ní naposledy mluvil. Když jsme si naposledy povídali, zeptala se mě, zda bych za ní nezajel. Necítila se psychicky v pořádku a tak toužila po přítomnosti svého nejlepšího kamaráda. Jenže, já v té době procházel špatným obdobím a neměl jsem náladu cestovat tak daleko. Proto jsem se vymluvil, že nemám čas. Věděl jsem, že je psychicky nemocná, ale v tu chvíli mě to vůbec nezajímalo. Vlastní bolest, kterou jsem v té době cítil, mi byla nade vše a proto jsem ignoroval problémy ostatních jako něco zcela bezvýznamného.
Zprávu o její smrti jsem se dozvěděl den před Istroconem. Chtěl jsem se někomu o tom svěřit, jenže jsem si uvědomil, že není komu. Osud to zahrál tak, že všichni mí přátelé, kterým bych byl ochotný to říci, byli pro mě momentálně nedostupní. Ztratil jsem chuť jet na Istrocon, ale nakonec jsem usoudil, že je to lepší než zůstat v Praze, kde bych zůstal sám doma a celý víkend se tím vším užíral. Asi to byla dobrá volba, protože jsem tam dokázal alespoň na nějakou dobu zapomenout. Dlouhá cesta, kdy jsem jel sám autobusem, ale byla tvrdá. Čtyři hodiny tam a čtyři hodiny zpátky, kdy jsem nemohl uniknout svým myšlenkám.
Přemýšlel jsem, co jsem mohl změnit tím, kdybych se nezachoval jako sobec, překonal svoji lenost a přijel za ní. Mí kamarádi tvrdí, že bych tím stejně nic nezměnil, jen bych to maximálně odložil. Protože, jestliže se někdo k sebevraždě rozhodne, nikdo a nic ho nezastaví. Také jsem si to myslel. Jenže, nejde tu o to, zda jsem jí mohl či nemohl zachránit. Zásadní je to, že jsem se o to nepokusil a nechal jsem ji napospas svému osudu. Zachoval jsem se jako člověk, který vidí topícího se a věří, že ho proud donese na mělčinu, kde se sám zachrání. Proto problém hodí za hlavu a jde si vlastní cestou. Je těžké žít s touto vinou.
Když jsem po Istroconu cestoval do práce, byl jsem stále tak vykolejený, že jsem vstoupil do frekventované vozovky na červenou, aniž bych si to vůbec uvědomil. Projíždějící náklaďák to ubrzdil jen pár centimetrů před mým obličejem. V tu chvíli jsem cítil pouze překvapení, že jsem nepocítil žádný strach, ani že nezafungovaly mé instinkty a já se nesnažil nikam uskočit. Asi jsem svou letargií překvapil i řidiče, který se mě ani nepokusil seřvat za takovou pitomost.
Po této zkušenosti jsem přemýšlel, zda mají sebevrazi z nadcházející smrti strach. Chtěl jsem vědět, jak se v posledních chvílích svého života cítila má kamarádka. Proto jsem si zašel k Nuselskému mostu a stoupnul si na zídku. Normálně bych nic takového neudělal, protože mám strach z výšek a jen představa, že něco takového dělám mi dokáže rozklepat kolena. Jenže tam jsem zjistil, že když se člověk necítí psychicky dobře a ztratí chuť do života, nepociťuje najednou ze smrti žádné obavy. Možná se mýlím, ale věřím, že když se rozhodla svůj život ukončit, udělala to beze strachu ze smrti. Jsem rád, že svůj konec prožila v klidu.
Navštívil jsem i její hrob, abych se s ní rozloučil. Doufal jsem, že se mi pak o něco uleví. Vidět na hrobu fotku mladé hezké dívky, kterou jsem tak dobře znal, mě však dokázalo ještě víc zlomit.
Ani nevím, proč to sem vlastně píši. Nejspíš proto, že jsem to potřeboval celé dostat ze sebe ven. Truhlář si ve svém žalu vyrobí skříň, já můžu jen psát.