Čtenářský deník SFK Islington

Jelikož jsem první, kdo se rozhodl přispět do této rubriky, cítím se povinována trochu osvětlit, vo co nám jakože de. Rozhodně v ní nejde o profi tvářící se recenze. Název rubriky, kontroverzní jako celý SFK Islington, sice může připomínat neblahé povinnosti v hodinách literatury, nicméně uvědomme si, že samotný čtenářský deníček za to vůbec nemohl, že za všechno mohly zlé učitelky. Čtenářský deník SFK Islington ve svých řadách nemá žádné zlé učitelky a nikoho nenutí, aby četl něco, co číst nechce. Naopak, SFK Islington si čte, co chce, a jakoukoliv knížku, starou či novou, vám milerád pomluví! A první pomlouvanou knížku, kyberpunč Diamantový věk od Neala Stephensona, vám přináším já, Spící panna. Bohužel jsem tuto knížku nedokázala zrovna moc pomluvit, neboť se mi hrozně líbila, ale aspoň jsem trochu pomluvila sebe.

Neal Stephenson: Diamantový věk
Byla nebyla, žila jednou jedna princezna a jmenovala se… jmenovala se Nell. Žila na území kdysi známém jako Čína, ovšem ve světě, kde státy už dávno neexistují, kde jediná záruka bezpečí je být členem fýlu, kmene, skupiny sjednocující národ, lidi věřící ve stejné hodnoty. Hodnoty jako jsou morálka, sebekontrola, hodnoty předků, moc informací… nebo taky jistota, že z káháčka vypadne nová matrace, a že starší brácha má pravdu a nenechá matčina přítele, aby vás zmlátil. A nebo třeba obyčejná touha, aby se vaši potomci v tomhle světě neztratili, aby z vaší vnučky vyrostl dokonalý odraz hodnot jejího dědečka, dívka výborně přizpůsobená době, do níž se narodila, dívka chytrá a vychytralá. V době, kde je nanotechnologie běžnou součástí života, není přece nemožné skoro nic, ani nechat vyrobit pro urozenou slečnu knížku, čítanku, učebnici, která si vás přečte dřív, než si přečtete vy ji. Nanotechnologie je úžasná. A taky je všude kolem, neviditelné mikry, které vdechujete spolu s ovzduším, zbraně, které protivník ani nepostřehne, pokud ho na ně tedy neupozorníte drsným koženým ohozem a slunečními brýlemi, ale i nástroje trestu, díky nimž, a jistě naprosto spravedlivě, můžete prostě zmizet z povrchu zemského. A v takovém světě tedy žila byla princezna Nell. Měla staršího bratra Harva, jehož jméno pro čtenáře z Islingtonu dodává knížce další rozměr, a který – narozdíl od Nell – taky někdy chodil ven. A tak se stalo, že jednoho dne přinesl své malé sestřičce zvláštní dárek. Knížku. Knížce vůbec nepřekáželo, že malá Nell neumí číst, byla to přece Čítanka a mohla na Nell mluvit. Knížce taky vůbec nevadilo, že Nell není urozená slečna, ani nepatří do žádného mocného fýlu, že je to jenom malá chudá bílá holčička, která matce víc překáží, než ji těší, a která nemá kromě bratra jiné přátele než svoje čtyři panenky. A tak Nell otevře svou novou knížku a od té chvíle ji už takřka nikdy neodloží. A venku, za černým smogem z tělíček mrtvých miker, za hranicemi Pronajatých území, se hýbe svět. Politická situace je složitá. Je dokonce tak složitá, že se neodvažuji označit se za někoho, kdo by ji byl schopen plně docenit. Válka je na spadnutí. Lordi ekvity a mandarínské kapacity filozoficky a dle protokolu debatují v čajovnách, zatímco hordy zfanatizovaných nevzdělanců ječí Ša, ša! a likvidují, co jim přijde pod ruku. A Nell čte a roste a zjišťuje, že navzdory svému původu, navzdory tomu, že nikam nepatří, může se svým životem udělat cokoliv… a nebo to, co Čítanka považuje za nejlepší? Co považují za nejlepší všechny Čítanky? A co se stane, až myšky konečně najdou svoji královnu?
Obrázková čítanka pro urozené slečny aneb Diamantový věk byla má první knížka od Neala Stephensona. Ten název jsem asi trochu zvorala. No co už. Můj vstup do Stephensonova světa, předchozí knihy “Sníh” neznajíc, byl poněkud drsný. Ovšem otrkala jsem se velmi rychle. Neal Stephenson si rád vymýšlí nová slova, ale ta se vám vetřou do běžného slovníku tak rychle jako mikry do krevního oběhu. Neal Stephenson taky rád složité pozadí děje, což jakožto Spící panna, osoba schopná usnout do dvaceti minut nad naprosto jakoukoliv knížkou, obzvláště doceníte, nucena číst určité pasáže několikrát dokola. Ovšem i navzdory mému stylu čtení mě děj a celý Stephensonův svět naprosto strhly a na nějakou chvíli jsem se cítila součástí toho všeho, učila se s Nell a uznale pokyvovala hlavou nad myšlenkami mistra Konfucia. Svět založený na nanotechnologii výborně funguje, návrat k hodnotám devatenáctého století je půvabný a logický, a sledovat cesty všech postav je napínavé a… trochu náročné na pozornost, ale zato se o nich zdají výborné sny. Autor by se (říká porotce Vidoucích, jenž žije kritikou a kritika žije jím) mohl v rámci toho sebezdokonalování, jenž je základem všeho, naučit umění škrtu, protože na čtenáře se valí informace, až je zcela zavalen, a zjišťuje, že třeba Čítanka neovlivňuje jen toho, kdo ji čte… a že její výchovné cíle nevycházejí jen z její dokonalé psychologické analýzy… a že vše souvisí se vším a na konci knížky se všechny cesty slijí ve víru událostí do velkého finále. Načež nám Neal Stephenson, neboť to on taky rád, neřekne, jak to bylo dál. Prostě nám vrazí konec, tu ho máte, konec (jeden nedotažený, myslí si porotce Vidoucích), a dělejte si s ním, co chcete… Já jsem si řekla, že se, stejně jako to lze i v Čítance, vrátím na začátek a přečtu si to celé znova. Protože Diamantový věk je velmi dobrá knížka, byť ke konci trochu psychedelická, knížka, kterou můžete hltat a nebo si ji naporcovat, a nad kterou možná i zauvažujete o sobě samých. Ach, jak moc bych si přála jako malá dostat Čítanku…