Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že China Miéville se stal kultem, referenčním bodem pro mnoho současné (a budoucí) literatury. Kdokoliv se dnes vrhne na new weird či urban fantasy, ale možná i čistou SF, nevyhne se srovnání s tímto kontroverzním velikánem. Kontroverzní říkám proto, že ne všichni jsou Miévillem tak nadšení jako já – z mnoha stran slyším názory, že jim to nesedlo, že je to děsně depresívní, případně nechutné, atp. Ze svých zápisků z čtenářského deníku bych vám chtěla ukázat, že Miéville není jen Nádraží Perdido, ale má mnohem víc tváří.

Jo, Nádraží Perdido bylo depresívní. Silné, uchvacující, ale děsná depka. Jizva tomu moc nepomohla – sice mě samozřejmě nesmírně těšila postava hlavní hrdinky, lingvistky, ale ve své podstatě to šlo v ději od desíti k nepříliš uzavřenému konci. Tak přestože Miévillem vykonstruovaná města nesporně vyvolávala ony takzvané pocity údivu (prubířský kámen každé sci-fi), lidská stránka příběhu člověku příliš optimismu nedodala.

Nedávno jsem si ale přečetla Ambasadov (Embassytown), který mě nesmírně překvapil. Naprosto čistá SF o vzdálené planetě, na které se lidé snaží soužít s nepochopitelnými mimozemšťany. Jazyk těchto Ariekanů je divem celého známého vesmíru, nad nímž onanují lingvisté všech planet. Kromě toho, že Ariekané vytváří slova dvěma ústy mluvícími najednou (a tedy naše jednoústá řeč pro ně není pochopitelná ani smysluplná), v jejich jazyce nelze vyjádřit něco, co neexistuje nebo co není pravda. Tedy například Ariekan nemůže říct: “Jsem úplně mrtvej!”, protože očividně mrtvý není. Když se nad tím zamyslíte, má to dalekosáhlé následky. Nejen, že se v takovém jazyce nedá lhát (což se krásně vyjímá na přebalu knihy a v upoutávkách), ale souvisí to s celkovým způsobem myšlení těchto tvorů, pro které jsou neexistující a nepravdivé věci zároveň nemyslitelné. A když se takováto civilizace setká s lidmi, pro něž je lhaní a vyslovování nemožného naprostou přirozeností, je průšvih na spadnutí.

Ambasadov je plný i dalších nápadů, například způsob cestování vesmírem je zase něco úplně jiného než klasický nadsvětelný pohon, a organicky to zapadá do celku děje. Rovněž lidský rozměr příběhu je nosný a ne tak příšerně pesimistický jako v Perdidu. Rozhodně můžu tuhle knížku doporučit každému, kdo má ve sci-fi rád něco nového a mnoho materiálu k přemýšlení.

Jako z jiného světa – vlastně skutečně z jiného světa – pak působí román Město a město (The City and the City). Odehrává se na lehce pozměněné Zemi ve městě Besźel, které koexistuje ve stejném prostoru jako jiné město, Ul Qoma, ale obě jsou přitom nesmírně přísně oddělena jedno od druhého. Lidé v Besźelu nejen, že nesmí chodit po ulicích Ul Qoma a mluvit s tamějšími lidmi, dokonce se do druhého města nesmějí ani dívat, poslouchat jeho zvuky a cítit jeho vůně. Totéž platí i naopak, a prolomení této bariéry hlídají prastaré zákony a jakási neviděná moc, díky které každý delikvent okamžitě zmizí a už jej nikdo nespatří.

Pro mě bylo čtení Města a města zážitkem hned na několika rovinách – předně, je to detektivka, které obvykle nečtu, ale také jsem si nesmírně užívala Miévillovy spisovatelské kvality. Podstata dvojměstí Besźel-Ul Qoma je tak nápaditá a inspirující, že na to nepřestávám myslet, kdykoliv procházím Prahou. Zároveň se během děje stále dozvídáme něco nového, takže se čtenář ani minutu nenudí – představa dvou takto spojených (nebo rozdělených?) měst se vám postupně formuje v mysli a nabývá konkrétních rysů. Stejně tak se postupně dozvídáme víc a víc podrobností o fungování neobvyklých zákonů a oné podivné moci, která hlídá samostatnost obou měst. Nemůžu taky opomenout zmínit, že jsem se rozplývala blahem nad Miévillovými dialogy. Prostě perfektní, precizní, svižné, zábavné.

Obě knihy muselo být peklo překládat. V češtině jsem četla pouze Ambasadov a musím uznat, že Milan Žáček odvedl velice slušnou práci, jen občas text trochu dře, ale spíš jsou to stylistické maličkosti, který možná běžný čtenář ani nezaznamená. Rozhodně smekám. Tentýž pán překládal i Město a město, takže myslím, že se nemusíte bát sáhnout po českém vydání. (Doufám, že prostor, který nabízí anglické “fuck”, kreativně využil!)