John Wyndham: Den trifidů
The Day of the Triffids (1951), český překlad Jaroslav Kořán (1972)

John Christopher: Smrt trávy
The Death of Grass (1956), český překlad Stanislav Kadlec (1996)

Robert Merle: Malevil
Malevil (1972), český překlad Alena Ondrušková (1974)

Ondřej Neff: Tma
(2003, vyšlo také jako Tma 2.0)

Koncem loňského roku se nám podařilo přežít dlouho očekávanou apokalypsu, nyní tedy žijeme v době post-apokalyptické. Pro toto období není vhodnější četby než postapokalyptická (postkatastrofická, chcete-li vyslovitelnější slovo) scifi. Vrhla jsem se tedy do studia různých autorů, u nichž jsem hledala rady, jak v tomto novém, nepřátelském světě přežít.

Postapokalyptická scifi je pro čtení celkem vděčný žánr, obsahuje většinou přiměřený příděl děje, akce a filozofického rozjímání o budoucnosti, takže si každý přijde na své. Navíc čtenáře celou dobu nutkavě hlodá myšlenka „co bych udělal já?“. Každý z autorů, které jsem přečetla, se k tomuto tématu postavil trochu z jiného úhlu, a tím jsou i jednotlivé romány celkem odlišné, přestože nutně sdílejí podobné téma.

Wyndham nejen že nechá člověčenstvo oslepnout, ale ještě na něj poštve lidožravé kytky následované zákeřnými nemocemi. I přes tyto trable působí román na dnešní dobu poklidně, děj plyne pozvolna a autor se z velké části věnuje rozjímáním nad budoucím uspořádáním společnosti. Ale v žádném případě to není nudné! Vybaven neúprosnou logikou podniká hlavní hrdina cestu z Londýna po anglickém venkově, aby našel dvě věci: ztracenou lásku a vhodné místo k usídlení. Nakonec se mu podaří najít oboje. Přestože v padesátých letech se jeho názory na nové uspořádání světa mohly zdát odvážné, dneska už představa bigamie, práce žen nebo odvrácení se od Boha nikoho moc nepohoršuje. Wyndham navíc zůstává po celý čas optimistou a spolu s ním můžeme vzhlížet ke světlým zítřkům. Dle mého názoru je Den trifidů jeden z nejlepších románů svého žánru, k čemuž přispívá i autorova spisovatelská zručnost (první věta se dostala do učebnice „Jak napsat první větu tak, aby si vaši knihu každý přečetl“).

Christopher se naproti tomu ve Smrti trávy drží při zemi a ukazuje nám ty horší stránky lidské osobnosti. Zápletka je velmi jednoduchá (jedná se spíš o novelu, než o román): skupina prozíravých obyvatel Londýna se snaží prchnout z města před a) hladomorem způsobeným nákazou veškerých trav a obilovin, b) před vyhlazením rukou vlastní vlády, která se v nehumánním pudu sebezáchovy snaží zredukovat počet obyvatel na únosnou míru. Jakkoli je tento scénář přitažený za vlasy, samotný děj je vcelku věrohodný. Tři misky žrádla dělí psa od vlka a u lidí platí totéž. Narozdíl od Wyndhama nemedituje Christopher nad tím, jak se mění morálka společnosti, ale nechá ji z lidí spadnout naráz a bez varování. Takže už během cesty na venkov se hrdinové setkají se zabíjením a znásilňováním, aby ve finále hlavní klaďas dal v zájmu své „tlupy“ odkrouhnout vlastního bratra. Velmi svižné akční čtení.

Malevil je i ve srovnání se Dnem trifidů téměř prostoduše optimistický. Autor nejprve nechá vybuchnout bombu, která sežehne většinu planety, zvířat a zejména populace. A od této chvíle se hrdinům všechno daří – najdou živá hospodářská zvířata, spálená pole se jim podaří osít hned první rok a, hurá hurá, nemáme tu ani očekávaný radioaktivní spad. Žádné závažné problémy, které by se mohly vynořit, se nevynoří, a osazenstvo Malevilu si na hradě úspěšně hospodaří s až rozčilující naivitou. Merle má tedy dost prostoru, aby se většinu času zabýval vztahy mezi obyvateli v pevnosti, zejména pak s místním fraucimorem. Jeho onanie nad myšlenkou, že na hradě jsou se skupinou mužů také krásné prosté dívky, které každému dají, je až komicky průhledná (tím spíš, že děj je vyprávěný v ich-formě z pohledu hlavního alfa samce). Navíc na rozdíl od ostatních autorů nepovažuje šovinista Merle za potřebné zahrnovat ženy do děje, nepočítáme-li sex a slepičí hašteření, převážně o přízeň chlapů (ehm). Hlavní dějová linie vrcholí svržením zlé feudální vlády v přilehlém městečku a ukázkou toho, jak je ta demokracie a rovnoprávnost skvělá. Nejpřesvědčivější částí románu je snad až dovětek, kde se dozvíme, že hlavní hrdina potupně zemřel na zánět slepého střeva.

Oproti předešlým třem knihám je Neffova Tma propadem až na samé dno beznaděje. Za sebe můžu říct, že se jedná o jednu z nejdepresivnějších knih, které jsem kdy četla. A to jen kvůli takové prkotině, jako je nefungující elektřina, věřili byste tomu? Zejména úvodní část knihy, kde se lidé více či méně úspěšně vyrovnávají s novou situací, je čtivá a snadno uvěřitelná, další děj je pak už trochu přitažený za vlasy, i když stále poskytuje množství zajímavých a pravděpodobných detailů. V autorově světě inteligence zaspala a vládu převzala hloupost a omezenost, která rychle vynesla na mocenský vrchol několik vypočítavých surovců. Návrat do středověku může začít (a říkám-li středověk, myslím tím nemoci, zápach fekálií, otroctví a náboženský fanatismus). Děj je z velké části situován do Prahy, což sice může přespolnímu vadit, ale znalci prostředí to poskytuje víc prostoru pro vžití se do děje (dodnes se na Smíchově vždy pečlivě rozhlížím, jestli se na mě neřítí nějaká neovladatelná tramvaj). Rušivěji na mě působí spíš přítomnost některých skutečných postav, například prezidenta Havla, díky kterým je děj zbytečně „zaseklý“ ve své době. Nicméně chcete-li vidět budoucnost, která je černější než tma, tohle je knížka pro vás.

Rozhodně doporučuji k přečtení alespoň jeden z románů tohoto žánru, ať už některý výše zmíněný, nebo nějakou jiný. Až přijde konec světa, aspoň nebudete tak zaskočeni.