John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými

Hanteringen av odöda (2005)

Český překlad Jana Holá (2012)

Představte si, že vám zemře někdo blízký. Truchlíte. Oplakáváte ho. Toužíte po tom, aby se vrátil. A co když to udělá?

Ve Stockholmu se jednoho horkého letního dne stane něco nečekaného. Mrtví zničehonic ožijí. Proti všem očekáváním to nejsou krvelačné zrůdy prahnoucí po lidských mozcích, ale neškodné prázdné skořápky, chodící těla, z nichž vyprchalo lidství. Jsou zmatení, hledají cestu domů. Co s nimi bude?

Co byste dělali, kdyby se v márnici probudila všechna těla a snažila se uniknout? Kdyby se bez ohlášení vrátil domů váš zemřelý dědeček, sedl si do svého oblíbeného křesla a začal se dívat na zprávy? Kdybyste věděli, že na hřbitově se v již zakopané rakvi probral váš šestiletý syn?

Román soudobého švédského autora je bezesporu děsivý a velmi, velmi znepokojivý. Řeší především vztah člověka ke smrti. Když někdo zemře, dokážeme se od něj odpoutat? A pokud ne, co uděláme, když znovu ožije? Budeme stále schopni milovat tu prázdnou bytost, která navíc došla do určitého stadia rozkladu? Autor je v tomto nelítostný a velmi naturalistický, smrt nijak neromantizuje. Popisuje zoufalý boj lidí zachránit své zemřelé a přivést je zpět do normálního života. Ukazuje také, jak se ze strachu z neznáma stává bezdůvodná, ale o to silnější nenávist. A v tom je právě kámen úrazu. Mrtví totiž zrcadlí lidské emoce (zřejmě proto, že nemají vlastní), lásku tedy oplácejí láskou a zlobu zlobou. Navíc v jejich blízkosti si lidé dokážou navzájem číst myšlenky, a na to běžný člověk opravdu není dělaný. Jakmile nevyhnutelná davová hysterie dospěje do stadia panického strachu, zhnusení a nenávisti, mrtví začnou oplácet stejnou mincí. Na vysávání mozků sice nedojde, ale skoro.

Nedoporučuji číst před spaním.

Hodnocení: 5/5