Před pár měsíci se v kinech objevila nová sci-fi filmová série s názvem Hunger Games (Hladové hry) od Suzanne Collins a díky tomu se do podvědomí lidí dostala i knižní předloha tohoto filmu.

Celá knižní trilogie je psaná v první osobě z pohledu hlavní hrdinky Katniss Everdeen, což mi minimálně u prvního dílu vadilo nejvíce. Pokud se totiž děje něco mimo zrak nebo mysl Katniss, tak se to nedozvíte. Co se nedozví Katniss, to neví ani čtenáři. U běžné růžové knihovny takto psaný román nevadí, možná může být i přínosem, ale těžko se to dá říct o sci-fi, kde se později nejedná jen o osud hlavní hrdinky, ale i o celý svět. To umocňuje i to, že Katniss je i v pozdějších dílech velmi naivní a nedospělá hrdinka, která nemá přístup k vojenským ani politickým informacím. Fakticky pak slouží jen jako maskot rebelů, kteří povstali proti otrokářskému Kapitolu.

Knihy bych spíše řadil do fantasy než sci-fi, protože i když se děj odehrává na postapokalyptické Zemi, autorka nezvládla vytvořit dostatečně věrohodný svět a popisům moderní techniky se vyhýbá jako čert bazénu se svěcenou vodou.

Hunger Games: Aréna smrti (75 %)

Samotný děj není nijak originální. Semnáctiletá hrdinka se obětuje, aby její mladší sestra byla ušetřena od násilné smrti v bojové aréně Hunger Games, což je reality show, ve které jsou nedobrovolně nuceni účinkovat děti. Jsou každý rok náhodně losovány, a i když se to vyjma obyvatel Kapitolu, jejichž děti jsou před takovým osudem chráněny, nikomu nelíbí, nikdo nahlas neprotestuje. Takto se z 12 krajů vylosuje vždy jeden chlapec a jedna dívka, takže je celkem 24 soutěžících. Z 12 kraje je to tedy Katniss a Peeta, který je do ni tajně zamilovaný. Hry vak může přežít pouze jeden. Každému je od počátku jasné, jak to s hlavní hrdinkou dopadne, ale autorce se podaří i pár překvapení a kniha je i celkem čtivá, pokud jste ochotní překousnout její nefungující svět a psychologii některých postav. Pozitivní je i to, že se nesnaží chránit všechny své „hodné“ postavy. Také se zde začíná rýsovat milostný trojúhelník Katniss a dvou chlapců – Peety a Hurikána. Film je pak věrný knižní předloze.

Hunger Games: Vražedná pomsta (65 %)

Druhý díl je jakousi šablonou první knihy. Je tu další ročník Hunger Games. Katniss (a Peeta) by jako vítězové měli být v naprostém bezpečí. Protože však donutili správce hry k tomu, aby porušili zavedená pravidla a uznali za výherce oba dva, rozhodli se jim pomstít a další hráče Hunger Games vylosovat z hráčů, kteří uspěli v předchozích hrách. Do hry se tak automaticky dostane Katniss jako jediná žena, která za svůj kraj v historii her vyhrála a různě staří hráči z jiných krajů. Autorka zde značně překopala myšlenkové pochody hlavní hrdinky, která se rozhodne obětovat svůj život v další hře pro Peetu, takže máte pocit, že se jedná o jinou osobu. Jiné postavy pak vymyslí plán, do kterého se rozhodnou nezasvětit Katniss ani Peetu, ačkoliv je to pro jejich přežití důležité. Autorka si vymyslí velmi chabé odůvodnění. Skutečným důvodem je spíše to, že psaní v první osobě ji donutilo vytvořit si tuto berličku, aby čtenářům neprozradila vše na začátku a nechala si na závěr nějaké přejkvapení. To naneštěstí nefunguje, protože i průměrně inteligentnímu čtenáři je jasné, co se děje. Katniss a Peetu tak degraduje na hloupoučké naivní děti.

Hunger Games: Síla vzdoru (30 %)

Z celé trilogie jednoznačně nejhorší díl. V tomto posledním díle jsou vidět autorčiny trhliny nejvíce, kdy si nedokáže dějově poradit zejména s válkou mezi Kapitolem a rebely. Svou neschopnost vysvětlit, jakým způsobem technicky omezené kraje zvládli vzdorovat mocnému Kapitolu vyřeší prostě tím, že tento děj zcela přeskočí do budoucnosti, kdy rebelové mají navrch a po dobytí posledního kraje zaútočí na samotný Kapitol. Přestože Katniss již dvakrát přežila smrtonosné Hunger Games, nedospěla, jak by se dalo logicky očekávat, naopak se chová ještě více naivně a dětinsky. To čtenáře velmi zklame, protože nikdo nemá rád hloupé hrdiny a předpokládají nějaký rozumový vývoj.

 

Kapitolou samo o sobě je vztah Katniss k Peetovi a Hurikánovi. U prvních dvou dílů jejich podivný vztah nijak zvlášť nevadí, ale v posledním díle neustále přemýšlíte, zda máte zapotřebí něco takového číst. Úžasnou tečkou za tímto vztahem udělá Hurikán, který se bez uvedení jakéhokoliv důvodu přestane na závěr třetí knihy o Katniss zcela zajímat. Když pak Katniss ke konci děje projde vražda jednoho z rebelů, aniž by musela stanout před tribunálem či soudem, a obyčejní lidé jí vraždu dokonce ani nijak nevyčítají, chabá konstrukce tohoto dílu se vám dokonale rozpadne a vy nabydete pocitu, že Collinsová vlastně ani nevěděla, jak svou trilogii rozumně zakončit. Tento trapný závěr svou ubohostí lehce překoná i závěr série Harryho Pottera.

Pokud máte zájem o odpočinkové rychlé čtení bez složitých zvratů a jste ochotní odpustit nekonzistenci vytvořeného světa, přečtěte si první díl. Jestliže se vám líbil první díl a nevadí vám číst prakticky to samé, přečtěte si i druhý díl. Třetí díl pak doporučuji jen zaníceným fanouškům nebo hodnotitelům Vidoucích, protože to je jasná ukázka, jak někdo dokáže znič celou sérii tím, když sám neví, jak ji zakončit.