Unseen Academicals

Nejnovější Zeměplocha, která vyšla v říjnu 2009 (u nás vyjde někdy na podzim, možná až před Vánoci), se mi dostala do pracek až teď. Přečetla jsem ji jako obvykle jedním dechem, s občasným lapáním po slovníku (pořád ještě nejsem příliš stará na to, abych se učila nová slovíčka).

Není prostě fyzikálně možné (respektive možné z hlediska zeměplošského bylonebylia, které ale očividně funguje i tady na Zemi), aby se v takovém městě, jako je Ankh-Morpork, nehrál fotbal. Sice je to jeho násilná středověká verze, kdy se týmy (vlastně pouliční gangy) a jejich přiznivci strkají v ulicích, míč zahlédnou jenom občas, když vyletí nad hlavy davu, a kotel je krvežíznivé zvíře, které nemilosrdně pozře každého, komu se nepodaří udržet se na nohou. Skoro byste očekávali, že místo míče budou používat lidskou hlavu – jenže ta je příliš měkká…

Tahle divoká „zábava“ se vůbec nelíbí Patricijovi, vládci města, který se pokusí fotbal pozvednout na úroveň organizovaného sportu, podobně jako se mu to povedlo s cechem zlodějů nebo vrahů. Shodou okolností (ale kdo by věřil na shodu okolností, když mluvíme o Vetinarim) musí ankh-morporští mágové, jejichž sportovní tradice sahá dlouho do historie (znalci si vzpomenou na veslařský závod po hladině Ankhu, kde jsou potřeba hlavně dobré boty), vytvořit pravidelně hrající tým, jinak přijdou o velkou část univerzitních příjmů (a první věc, která by se seškrtala, jsou druhé a třetí obědy a ve výběru sýrů by zbyly jen tři druhy!).

Jméno knihy je parodií právě na jméno Unseen University, tedy Neviditelné univerzity, jejíž profesoři a zaměstnanci jsou součástí týmu, který se pokusí porazit výkvět těch největších grázlů z ankh-morporského pouličního fotbalu – a to bez pomoci magie a v nejlepším duchu univerzitního fair-play, což znamená podvádět o sto šest, ale jen tak, aby jim to prošlo.

Knihou nás provází mnoho nových postav: Trev, syn slavného fotbalisty, který ale nemůže hrát, protože to slíbil své staré matičce, Glenda, mladá kuchařka oggovského typu (v tom dobrém slova smyslu, rozhodně ani jednou nezpívá), prostoduchá kráska Juliet, která víceméně náhodou objeví svět ankh-morporského módního byznysu, záhadný pan Nutt (bez s na konci), který divně vypadá a ještě divněji mluví, a konečně se také dočkáme upírské lady Margolotty, Vetinariho protějšku z Überwaldu.

Unseen Academicals jsou velkou poctou fotbalu a sportu vůbec – v nezaměnitelném Pratchettově stylu, což znamená, že si z nich většinou dělá legraci. Jenže, věc se má tak – řečeno Pratchettovými slovy: „Na fotbale je zajímavé to, že vůbec není o fotbale.“ Proniká všemi vrstvami ankh-morporského života a jeho společenských vrstev, rezonuje v davu a vytváří cosi spíš podobného náboženství.

Stále méně a méně se v textu objevují komické scény a prvoplánová satira (s čestnou výjimkou profesora Benga Macarony) – je znát, že Pratchett má co říct a koření to humorem jen decentně, aby dostál své pověsti. Je sice možné si Akademiky přečíst jako „dalšího odpočinkového Pratchetta“, u kterého není potřeba moc přemýšlet, ale bylo by to něco jako dívat se na fotbal, protože jsou tam hezcí zpocení mladí muži. Akademici si určitě zaslouží pozorné čtení, protože nepatrnými náznaky se text opět jen hemží.

Co vám ale doporučit musím – nečtěte tuhle knihu jako svou první Zeměplochu. Je tam velké množství interních vtipů, které neznalec nemá šanci pochopit, a bude mít právem pocit, že mu toho spousta uniká.

Celkově se mi Unseen Academicals zdají malinko slabší – obzvlášť v porovnání s Thud! a Making Money. Ale proč si je rozhodně musíte všichni přečíst? Kvůli opilému lordu Vetinarimu!