Nechte kočičky přijíti ke mně

Spousta lidí sdílí život s jednou či více kočkami. Tento článek vznikl jako krátké zamyšlení nad tím, jak lidé ke kočkám přicházejí (nebo spíš naopak).

Toto téma mě napadlo, když jsem zase jednou poslouchala čerstvého majitele kočky: “A ono tam to koťátko sedělo před vraty, celé hladové a mňoukalo na mě.” Ano. Mňoukalo. Naskýtá se otázka, kde byla v tu chvíli jeho matka. Kočky jsou mámy veskrze  pečlivé a své potomstvo si hlídají. Kdyby se matce něco stalo, kde byli kotěcí sourozenci? Vzhledem k velkému množství podobných případů “nalezení ubohého koťátka” jsem podnikla rozsáhlejší průzkum a došla k několika závěrům. Některé z nich jsou kočkomilům již dlouho známy, ale domnívám se, že jsem je dala do nových souvislostí.

Je všeobecně známo, že kočky dovedou číst lidské myšlenky. Začínají těmi jednoduššími jako: “Když se pro ni budu natahovat tááákhle pomaličku, třeba mi tu vázu neshodí.” až po složité plánování návštěvy veterináře. Vychází ovšem najevo, že kočky se rozhodly svého umění využít k vytvoření centrální databáze pro umisťování potřebných jedinců. Každý, kdo kdy zatoužil po kočce to jistě zná. Stačí říct: “Možná, že bych si tak za rok za dva pořídil nějakou tu čistokrevnou kočičku.”  Je jedno, jestli tuhle větu řeknete v hospodě u piva, spoluhráči u šachů, nebo vám jen tak proletí hlavou. Vaše myšlenka je zachycena a zanesena do centrální databáze jako jednotka “volné místo pro 1 kočku”. Maximálně do měsíce narazíte na kolegu/kamaráda/známého, který shání domov pro nějakého toho kočičího podvraťáčka. Pokud nebude podvraťáček odebrán, hrozí mu jistá smrt. Pokud si kočky nejsou jisty vaším měkkým srdcem, vsaďte se, že dotyčný člověk to kotě dokonce přinese na ukázku. Jste ztraceni, musíte si tu potvoru vzít.

Tím to však nekončí. Vaše mysl je nadále podrobována zkoumání, zda byste nebyli ochotni pojmout ještě alespoň jednu kočku. Jestliže ano, jednoho dne narazíte při procházce parkem na krabici plnou koťat. Budou hladově mňoukat a nadšeně se k vám vrhat. Vezmete je domů a – tolik, kolik můžete, si necháte. Zbytek začnete nabízet lidem, kteří – tak nějak vypadají, že by chtěli kočku. Nebo to dokonce kdysi řekli. U šachů, nebo u piva.

Je nasnadě, že kočičí matky, které vědí, že v současném bydlišti není pro jejich děťátka zajištěn dostatek zájemců, této databáze využívají. Své potomky tam jednoduše zaevidují a pak už jenom čekají na zprávu typu: “Černého s bílou náprsenkou odnést v neděli k Vomáčkům před vrata!” či: “Detekujeme zájem o zrzavé sourozence v daleké Praze, u Cibulků je zrovna na návštěvě osoba, která je tam dopraví.”

Člověk má pocit, že zachránil ubohé koťátko před jistou smrtí a nemá tušení, že byl pečlivě vybrán pro své povahové vlastnosti (jak jinak vysvětlit, že nenávistná bestie se dostane zrovna k tolerantním lidem a chronický spáč k málo pohyblivé paní?) a majetkové poměry. Kočky jsou prostě zázračná stvoření a rozhodně se vyplatí je mít. Cože? Proč? No přece protože je tak hezké je pozorovat, když papají z misky.