Paměti mé babičky VI. – Tragická léta

Toto je poslední část pamětí mé babičky. Vzpomínek, které nejvíce bolí, protože se týkají osudů jejího manžela, syna a vnuka.

Na Vánoce 1961 jsem připravovala štědrovečerní večeři, když mi přišla matka říct, že mě přišel navštívit někdo od horníků. Domnívala jsem se, že to je soused, se kterým jsem se domluvila, že si ke mně přijde píchnout injekci, aby kvůli tomu nemusel jet na svátky až do nemocnice. Byl to však ředitel závodu a jeho zástupce. Přišli mi říct, že můj manžel zahynul při důlním neštěstí. Po nějaké době, co odešli, si přišel soused pro svoji injekci. Když se od mé matky dozvěděl, co se stalo, nechtěl jít dovnitř, ale přesvědčila jsem ho, že když už je tady, že mu ji píchnu. V ten večer můj tříletý syn pobíhal po bytě a hledal svého otce. Křičel „tati, kde jsi?!“ a hledal ho v každé místnosti, včetně záchoda a koupelny. Své devítileté dceři jsem o smrti jejího otce řekla až den po Vánocích a měla jsem co dělat, abych ji uklidnila, protože dostala hysterický záchvat.

Až později jsem se dozvěděla, co se mému manželovi stalo. Můj muž musel na Štědrý den do práce. Jeho parťák však nepřišel, takže musel dynamit natahovat sám. Nálož mu po zapálení nevybuchla a tak se šel podívat, v čem je problém. Dynamit byl zřejmě vlhký, protože se skladoval v nevyhovujících podmínkách – v dřevěné boudě, do které zatékalo – a vybuchl ve chvíli, kdy s ním manipuloval. Ležet ho tam našel náš soused. Byl z toho velmi otřesený a nedokázal mi přijít říct osobně, co se stalo. Kdo by také chtěl na Vánoce navštívit ženu se třemi dětmi a sdělit jí, že se stala vdovou.

Z manželovi smrti jsem se po nějaké době vzpamatovala. Nikdy jsem se ale nesrovnala ze smrti mého syna a s postižením mého vnuka. Syn zahynul na následky autonehody. Oženil se a přestěhoval do Prahy, kde potřebovali mladé policisty. Byl ve službě, když se svým kolegou jeli k případu. S houkajícím majákem vjeli na křižovatku, kde dostali smyk a havarovali na vozovce kluzké od deště. Doktoři mu po nehodě ošetřili zlomenou nohu a nechali si ho na pozorování v nemocnici. Když zjistili, že má plicní embólii, bylo již pozdě. V krematoriu Strašnice mu byl vystrojen státní pohřeb a pohřben byl ve svém rodném městě. Nikdy jsem nenašla odvahu navštívit jeho hrob.

Můj vnuk jel do Ameriky vydělat si nějaké peníze. Zde musel být hospitalizován v nemocnici a protože se jeho pojištění nevztahovalo na složité operace, dostal ho pod ruku méně kvalifikovaný arabský doktor, který mu při operaci nezhoubného nádoru poškodil míchu. Kvůli tomu se ze zahraničí vrátil bez peněz jako jednadvacetiletý invalida, ochrnutý od pasu dolů. I přesto musel uhradit kolem milionu českých korun za provedenou operaci. Polovinu částky mu pomohl zaplatit Červený kříž. Díky své rodině a přátelům však dokáže žít aktivnější život než mnoho jiných zdravých mladých lidí. Chodí se bavit do klubů, jezdí do zahraničí, sportuje na kole a má mnoho dalších aktivit. Několikrát do roka ale také musí dojíždět do pražských nemocnic na rozličné operace a stále doufá v zázrak, který ho postaví na nohy.

Život mé babičky je plný mnoha dalších osudových, ale i zábavných příběhů. Tohle jsou však ty nejpronikavější vzpomínky, které má, a které si já pamatuji natolik, abych se je odvážil veřejně publikovat. Vzpomínky našich rodičů a prarodičů jsou ty nejdůležitější prameny nedávné historie, jaké můžeme získat, jen je potřeba se o ně zajímat a podělit se o ně s ostatními. I vy máte předky oplývající životními zkušenostmi. Podělíte se s námi o jejich vzpomínky?