Paměti mé babičky V. – Represe

VN:F [1.9.8_1114]
Rating: 0.0/5 (0 votes cast)

Nastalo komunistické období. Padla železná opona a my uvízli na té nesprávné straně. Ti, co nedokázali být zticha a držet tiše krok s komunistickými poklonky, skončili v dolech, továrnách a jiných povoláních, nevhodných pro jejich schopnosti. Měli na víc než být řadovými dělníky, ale politika jim svazovala ruce i nohy a odmítala je pustit na vyšší společenské příčky.


Můj manžel byl tajemníkem v Sociální demokracii, ale kvůli jejich spolupráci s komunisty, ze strany odešel a začal pracovat v České tiskové kanceláři. Tam však pracoval krátce. Komunisté ho propustili a přiřadili ho k práci ražby tunelů pro budoucí metro.

Proto jsme se v roce 1950 raději odstěhovali do Chřibské u Děčína, kde bydleli můj strýc s tetou. Manžel pracoval v papírnách v České Kamenici, dokud ji v roce 1954 nezavřeli. Krátce pak dělal ve vedoucí funkci v červené továrně přímo ve Chřibské, ale komunisté ho opět toho místa zbavili.

V roce 1954 jsme se museli odstěhovat do Chomutova, protože manželovi byla přidělena práce v povrchovém dolu v Mostě. Se dvěma dětmi jsme neměli kde bydlet, tak jsem si zašla v maželově práci na bytový odbor a začala si stěžovat, že i když jsme jim poslali žádost o byt na 2+1, žádný jsme nedostali. Nebyla to pravda, žádnou žádost jsme zatím ještě nepodávali. Muži v kanceláři však byli slušní, omluvili se mi a nakonec, protože nebyl žádný 2+1 byt k dispozici, dostali jsme místo něho byt o velikosti 3+1.

Manžel se chtěl stát mistrem horníků, ale pro komunisty byl v jakékoliv vedoucí funkci nepohodlný, takže dostal práci střelmistra, kde neměl pod sebou ve vedení nikoho. Je ironií, že jako odpůrce komunismu nemohl zastávat vedoucí funkce mistra v dole, ale nikomu už nevadilo, že dostal volný přístup k dynamitu. Snad to bylo i tím, že střelmistra nikdo dělat nechtěl.

Já se šla po přistěhování zeptat do dětského domova na práci vychovatelky. Neznala jsem ale cestu, tak jsem se zeptala příslušníka SNB, jak se k dětskému domovu dostanu. Zeptal se mě, proč to chci vědět, tak jsem mu odpověděla, že tam jdu žádat o místo, že jsem zdravotní sestra.

„Zdravotní sestra?“ zeptal se. „Tak to se jděte zeptat do nemocnice. Za měsíc ji mají otevřít.“

Dala jsem tedy na jeho radu a zašla do nemocnice žádat o místo. Pan doktor mě rád přijal a zeptal se, kdy bych chtěla nastoupit. Řekla jsem, že hned. Mou žádost o práci přijal a já byla ještě na dva týdny přidělena k práci do továrny, než se oddělení nové nemocnice začala otevírat.

S manželem jsme tedy oba dva získali práci a konečně se usadili. Život je naneštěstí vždy plný změn a budoucnost si pro nás připravovala změny velmi hořké.

(Pokračování příště…)

  1. Těším se na pokračování. Vyprávění tvé babičky je opravdu zajímavé a detailně zachycuje dobu.
    Jen se tenhle článek asi nějakým omylem ocitl v rubrice Pomluvy, přeřadit do ho Našich zážitků by asi bylo přehlednější :-) .

  2. Díky za upozornění. Zapomněl jsem tam zakliknout “Naše zážitky”, takže si to automaticky vybralo nejdůležitější téma – “Pomluvy” :-)

    Příště bude poslední část vyprávění. Ne že by toho má babička prožila málo, ale moc často o minulosti nemluví, takže už víc materiálu nemám. Vážně uvažuji, že bych jí koupil diktafon.

  3. Mozna by stalo za to vytvorit uplne novou kategorii (treba historie nebo tak) – prece jen to uplne “nase zazitky” nejsou, i kdyz Hadatiho babicka ma cestne clenstvi v Islingtonu skoro jiste :)

Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>