Paměti mé babičky V. – Represe

Nastalo komunistické období. Padla železná opona a my uvízli na té nesprávné straně. Ti, co nedokázali být zticha a držet tiše krok s komunistickými poklonky, skončili v dolech, továrnách a jiných povoláních, nevhodných pro jejich schopnosti. Měli na víc než být řadovými dělníky, ale politika jim svazovala ruce i nohy a odmítala je pustit na vyšší společenské příčky.

Můj manžel byl tajemníkem v Sociální demokracii, ale kvůli jejich spolupráci s komunisty, ze strany odešel a začal pracovat v České tiskové kanceláři. Tam však pracoval krátce. Komunisté ho propustili a přiřadili ho k práci ražby tunelů pro budoucí metro.

Proto jsme se v roce 1950 raději odstěhovali do Chřibské u Děčína, kde bydleli můj strýc s tetou. Manžel pracoval v papírnách v České Kamenici, dokud ji v roce 1954 nezavřeli. Krátce pak dělal ve vedoucí funkci v červené továrně přímo ve Chřibské, ale komunisté ho opět toho místa zbavili.

V roce 1954 jsme se museli odstěhovat do Chomutova, protože manželovi byla přidělena práce v povrchovém dolu v Mostě. Se dvěma dětmi jsme neměli kde bydlet, tak jsem si zašla v maželově práci na bytový odbor a začala si stěžovat, že i když jsme jim poslali žádost o byt na 2+1, žádný jsme nedostali. Nebyla to pravda, žádnou žádost jsme zatím ještě nepodávali. Muži v kanceláři však byli slušní, omluvili se mi a nakonec, protože nebyl žádný 2+1 byt k dispozici, dostali jsme místo něho byt o velikosti 3+1.

Manžel se chtěl stát mistrem horníků, ale pro komunisty byl v jakékoliv vedoucí funkci nepohodlný, takže dostal práci střelmistra, kde neměl pod sebou ve vedení nikoho. Je ironií, že jako odpůrce komunismu nemohl zastávat vedoucí funkce mistra v dole, ale nikomu už nevadilo, že dostal volný přístup k dynamitu. Snad to bylo i tím, že střelmistra nikdo dělat nechtěl.

Já se šla po přistěhování zeptat do dětského domova na práci vychovatelky. Neznala jsem ale cestu, tak jsem se zeptala příslušníka SNB, jak se k dětskému domovu dostanu. Zeptal se mě, proč to chci vědět, tak jsem mu odpověděla, že tam jdu žádat o místo, že jsem zdravotní sestra.

„Zdravotní sestra?“ zeptal se. „Tak to se jděte zeptat do nemocnice. Za měsíc ji mají otevřít.“

Dala jsem tedy na jeho radu a zašla do nemocnice žádat o místo. Pan doktor mě rád přijal a zeptal se, kdy bych chtěla nastoupit. Řekla jsem, že hned. Mou žádost o práci přijal a já byla ještě na dva týdny přidělena k práci do továrny, než se oddělení nové nemocnice začala otevírat.

S manželem jsme tedy oba dva získali práci a konečně se usadili. Život je naneštěstí vždy plný změn a budoucnost si pro nás připravovala změny velmi hořké.

(Pokračování příště…)