Paměti mé babičky IV. – Poválečná léta

Ani po válce to neměli lidé jednoduché. Válka sice skončila, ale k moci se začali drát komunisté a kdo s nimi nesouhlasil, byl jejich nepřítel. Moje babička byla jednou z těch, co nesouhlasili.

Matka mi vyčítala, že jsem v Terezíně nechala rodinné šperky. Byl to briliantový prsten, brož a náušnice z perel. Nechala jsem si je u sebe na pokoji, kde mi je ukradla jedna ze sester a už je nikdy nevrátila. Mně to bylo jedno. Při útěku z Terezína ve čtyřicetistupňových horečkách jsem měla jiné starosti. Přežila jsem válku a to bylo pro mě nejdůležitější.

Má teta byla vychovatelkou dětí jedné židovské rodiny. Z koncentráku jí matka dětí poslala pohlednici, že se tam mají dobře a že tam chodí do bia na filmy. Všichni jsme věděli, že je to lež, ale nikdo si nedokázal představit, že je to až tak zlé, jak jsme se dozvěděli po válce. Na pohlednici se podepsala „Dvabalíkyjídladek“, takže jsme jim do koncentráku poslali dva balíčky. Nejspíš k nim nikdy nedoputovali. Později jsme zjistili, že rodiče skončili v Osvětimi. O osudu holčičky a chlapce jsme se nic nedozvěděli. Tetě po této rodině zůstalo jako památka pouze rodinné album fotek.

Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může popírat holocaust. Já tam byla. Viděla jsem, jaká zvěrstva Němci dokázali během války napáchat v koncentračních táborech.

Po válce mi také můj známý vyprávěl, jak to chodilo na východní frontě. Byl v armádě generála Ludvíka Svobody. Každý voják fasoval vodku, takže ruští vojáci často proti nepříteli bojovali opilí. Není se tedy co divit, že měli tak vysoké ztráty na životech.

Jeden Rusák mu na frontě radil, jak bojovat: „Jakmile někdo vykoukne ze zákopu, zastřel ho.“

„A co když to není Němec, ale jeden z našich?“ zeptal se ho.

„Jeho problém, neměl vystrkovat hlavu.“

Po válce jsem se stala svobodnou matkou a jako protikomunistka, která odmítala vstoupit po únorové revoluci do strany, jsem to neměla nijak lehké. Jakmile byla možnost vyjádřit odpor proti komunistům, nemohla jsem tam chybět. Ve čtyřstupu jsem stála frontu u mauzolea, abych vzdala úctu zemřelému Janu Masarykovi. O pár měsíců později jsem stejnou úctu vzdala i Edvardu Benešovi.

V době represí jsem pracovala v nemocnici na Karláku, kde jsem se seznámila s doktorem Fuksem, budoucím spisovatelem, který se proslavil zejména románem Spalovač mrtvol. Po několika měsících jsme se rozhodli, že se vezmeme a zašli jsme na radnici zamluvit si termín svatby. Před Vánoci 1949 mi však napsal dopis, že na svátky nepřijede, protože v lázních potkal „příjemnou společnost“. To mě samozřejmě dopálilo a rozhodla jsem se, že svatbu zruším. Až později se mi jeden jeho kolega lékař svěřil, že je homosexuál. Kdyby mi to Fuks řekl na rovinu, měli bychom po starostech. Neměla bych námitky proti svatbě naoko. Stejně jsem o ni stála hlavně kvůli tomu, že jsem byla svobodná matka, což se komunistům, kteří prosazovali tradiční rodinné hodnoty, nelíbilo. Stejný problém měl i on jako další nevyhovující skupina..

Ještě předtím než jsem stihla svatbu zrušit, potkala jsem v obuvnictví, kde jsem si opravovala boty, elegantního muže, který mě pak venku dohnal a pozval mě na kávu. Padli jsme si do oka, takže jsem po pár dnech došla na matriku změnit jméno svého budoucího manžela, namísto toho, abych ji zrušila. Matriční úředník na mě přitom vrhal nechápavé pohledy. Svatba měla být za měsíc, ale mému budoucímu manželovi zemřel otec, takže jsme se kvůli pohřbu a dalšímu zařizování rozhodli svatbu odložit. Zašla jsem tedy opět na matriku. Když mě matriční úředník viděl ve dveřích, hned se mě zeptal, jaké jméno to bude tentokrát.

(Pokračování příště…)