Sarah Addison Allen: Zahrada kouzel

Garden Spells (2007)

Český překlad Iveta Poláčková (2010)

Zahrada kouzel, přestože je mnohde prezentována jako fantasy, nemá s fantastikou zase tak moc společného. V příběhu sice figuruje určitý druh magického realismu zosobněný nevšední zahradou a ještě nevšednější rodinou, ale příběh se o něj jenom tak mimochodem otře. Hlavním tématem jsou totiž vztahy.

Zní to hrozně, já vím. A bude to znít ještě hůř, když řeknu, že je to čtení pro holky. Ale mně se to doopravdy líbilo. Zápletka je jednoduchá a předvídatelná, už od poloviny knihy jsem věděla, jak to dopadne. Román je ale napsaný tak, že vás chytne a nepustí. Postavy jsou vykreslené s takovou suverenitou, že máte pocit, jako by se jednalo o vaše sousedy. Já jsem v každé postavě poznávala sebe nebo své kamarády – je to mírně švihlé a zároveň uvěřitelné.

Příběh pojednává o dvou sestrách z „divné rodiny“. Waverleyovi jsou už po generace známí tím, že mají určité magické schopnosti (ale žádné mávání hůlkou ve stylu Harryho Pottera, spíš něco jako prohloubená intuice) – například stará Evanelle má potřebu obdarovávat ostatní prapodivnými věcmi, které se jim vždycky dříve či později hodí. Malá Bay zase vždycky přesně ví, co kam patří.

Sestry Sydney a Claire spolu po léta nevycházely, nyní musí najít společnou řeč. Musí se také vyrovnat s nečekanými nápadníky, odtažitostí okolí a zejména se sebou samými. Je rodina to, co je svazuje, nebo jsou díky ní jedinečné?

Zahradu kouzel doporučuji jako alternativu k běžným romantickým slaďákům. Protože, i když kniha má leckteré aspekty „románů pro ženy“, není to ufňukaný cukrkandlový nesmysl. Kromě milostných vztahů se tam řeší i všeobecnější a neméně důležité otázky: Kdo jsem a kam patřím? Je to příjemné oddychové čtení s jistou dávkou romantiky, kde všechno nakonec dobře dopadne. A kouzelná jabloň bude dál házet svými jablky…

Ideální čtení na prázdninové lenošení u vody.

Hodnocení 4/5 (pokud jste muž, odečtěte jeden až dva body v závislosti na aktuální hladině testosteronu)

Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že China Miéville se stal kultem, referenčním bodem pro mnoho současné (a budoucí) literatury. Kdokoliv se dnes vrhne na new weird či urban fantasy, ale možná i čistou SF, nevyhne se srovnání s tímto kontroverzním velikánem. Kontroverzní říkám proto, že ne všichni jsou Miévillem tak nadšení jako já – z mnoha stran slyším názory, že jim to nesedlo, že je to děsně depresívní, případně nechutné, atp. Ze svých zápisků z čtenářského deníku bych vám chtěla ukázat, že Miéville není jen Nádraží Perdido, ale má mnohem víc tváří.

Jo, Nádraží Perdido bylo depresívní. Silné, uchvacující, ale děsná depka. Jizva tomu moc nepomohla – sice mě samozřejmě nesmírně těšila postava hlavní hrdinky, lingvistky, ale ve své podstatě to šlo v ději od desíti k nepříliš uzavřenému konci. Tak přestože Miévillem vykonstruovaná města nesporně vyvolávala ony takzvané pocity údivu (prubířský kámen každé sci-fi), lidská stránka příběhu člověku příliš optimismu nedodala.

Nedávno jsem si ale přečetla Ambasadov (Embassytown), který mě nesmírně překvapil. Naprosto čistá SF o vzdálené planetě, na které se lidé snaží soužít s nepochopitelnými mimozemšťany. Jazyk těchto Ariekanů je divem celého známého vesmíru, nad nímž onanují lingvisté všech planet. Kromě toho, že Ariekané vytváří slova dvěma ústy mluvícími najednou (a tedy naše jednoústá řeč pro ně není pochopitelná ani smysluplná), v jejich jazyce nelze vyjádřit něco, co neexistuje nebo co není pravda. Tedy například Ariekan nemůže říct: “Jsem úplně mrtvej!”, protože očividně mrtvý není. Když se nad tím zamyslíte, má to dalekosáhlé následky. Nejen, že se v takovém jazyce nedá lhát (což se krásně vyjímá na přebalu knihy a v upoutávkách), ale souvisí to s celkovým způsobem myšlení těchto tvorů, pro které jsou neexistující a nepravdivé věci zároveň nemyslitelné. A když se takováto civilizace setká s lidmi, pro něž je lhaní a vyslovování nemožného naprostou přirozeností, je průšvih na spadnutí.

Ambasadov je plný i dalších nápadů, například způsob cestování vesmírem je zase něco úplně jiného než klasický nadsvětelný pohon, a organicky to zapadá do celku děje. Rovněž lidský rozměr příběhu je nosný a ne tak příšerně pesimistický jako v Perdidu. Rozhodně můžu tuhle knížku doporučit každému, kdo má ve sci-fi rád něco nového a mnoho materiálu k přemýšlení.

Jako z jiného světa – vlastně skutečně z jiného světa – pak působí román Město a město (The City and the City). Odehrává se na lehce pozměněné Zemi ve městě Besźel, které koexistuje ve stejném prostoru jako jiné město, Ul Qoma, ale obě jsou přitom nesmírně přísně oddělena jedno od druhého. Lidé v Besźelu nejen, že nesmí chodit po ulicích Ul Qoma a mluvit s tamějšími lidmi, dokonce se do druhého města nesmějí ani dívat, poslouchat jeho zvuky a cítit jeho vůně. Totéž platí i naopak, a prolomení této bariéry hlídají prastaré zákony a jakási neviděná moc, díky které každý delikvent okamžitě zmizí a už jej nikdo nespatří.

Pro mě bylo čtení Města a města zážitkem hned na několika rovinách – předně, je to detektivka, které obvykle nečtu, ale také jsem si nesmírně užívala Miévillovy spisovatelské kvality. Podstata dvojměstí Besźel-Ul Qoma je tak nápaditá a inspirující, že na to nepřestávám myslet, kdykoliv procházím Prahou. Zároveň se během děje stále dozvídáme něco nového, takže se čtenář ani minutu nenudí – představa dvou takto spojených (nebo rozdělených?) měst se vám postupně formuje v mysli a nabývá konkrétních rysů. Stejně tak se postupně dozvídáme víc a víc podrobností o fungování neobvyklých zákonů a oné podivné moci, která hlídá samostatnost obou měst. Nemůžu taky opomenout zmínit, že jsem se rozplývala blahem nad Miévillovými dialogy. Prostě perfektní, precizní, svižné, zábavné.

Obě knihy muselo být peklo překládat. V češtině jsem četla pouze Ambasadov a musím uznat, že Milan Žáček odvedl velice slušnou práci, jen občas text trochu dře, ale spíš jsou to stylistické maličkosti, který možná běžný čtenář ani nezaznamená. Rozhodně smekám. Tentýž pán překládal i Město a město, takže myslím, že se nemusíte bát sáhnout po českém vydání. (Doufám, že prostor, který nabízí anglické “fuck”, kreativně využil!)

Tags: , , ,

John Wyndham: Den trifidů
The Day of the Triffids (1951), český překlad Jaroslav Kořán (1972)

John Christopher: Smrt trávy
The Death of Grass (1956), český překlad Stanislav Kadlec (1996)

Robert Merle: Malevil
Malevil (1972), český překlad Alena Ondrušková (1974)

Ondřej Neff: Tma
(2003, vyšlo také jako Tma 2.0)

Koncem loňského roku se nám podařilo přežít dlouho očekávanou apokalypsu, nyní tedy žijeme v době post-apokalyptické. Pro toto období není vhodnější četby než postapokalyptická (postkatastrofická, chcete-li vyslovitelnější slovo) scifi. Vrhla jsem se tedy do studia různých autorů, u nichž jsem hledala rady, jak v tomto novém, nepřátelském světě přežít.

Postapokalyptická scifi je pro čtení celkem vděčný žánr, obsahuje většinou přiměřený příděl děje, akce a filozofického rozjímání o budoucnosti, takže si každý přijde na své. Navíc čtenáře celou dobu nutkavě hlodá myšlenka „co bych udělal já?“. Každý z autorů, které jsem přečetla, se k tomuto tématu postavil trochu z jiného úhlu, a tím jsou i jednotlivé romány celkem odlišné, přestože nutně sdílejí podobné téma.

Wyndham nejen že nechá člověčenstvo oslepnout, ale ještě na něj poštve lidožravé kytky následované zákeřnými nemocemi. I přes tyto trable působí román na dnešní dobu poklidně, děj plyne pozvolna a autor se z velké části věnuje rozjímáním nad budoucím uspořádáním společnosti. Ale v žádném případě to není nudné! Vybaven neúprosnou logikou podniká hlavní hrdina cestu z Londýna po anglickém venkově, aby našel dvě věci: ztracenou lásku a vhodné místo k usídlení. Nakonec se mu podaří najít oboje. Přestože v padesátých letech se jeho názory na nové uspořádání světa mohly zdát odvážné, dneska už představa bigamie, práce žen nebo odvrácení se od Boha nikoho moc nepohoršuje. Wyndham navíc zůstává po celý čas optimistou a spolu s ním můžeme vzhlížet ke světlým zítřkům. Dle mého názoru je Den trifidů jeden z nejlepších románů svého žánru, k čemuž přispívá i autorova spisovatelská zručnost (první věta se dostala do učebnice „Jak napsat první větu tak, aby si vaši knihu každý přečetl“).

Christopher se naproti tomu ve Smrti trávy drží při zemi a ukazuje nám ty horší stránky lidské osobnosti. Zápletka je velmi jednoduchá (jedná se spíš o novelu, než o román): skupina prozíravých obyvatel Londýna se snaží prchnout z města před a) hladomorem způsobeným nákazou veškerých trav a obilovin, b) před vyhlazením rukou vlastní vlády, která se v nehumánním pudu sebezáchovy snaží zredukovat počet obyvatel na únosnou míru. Jakkoli je tento scénář přitažený za vlasy, samotný děj je vcelku věrohodný. Tři misky žrádla dělí psa od vlka a u lidí platí totéž. Narozdíl od Wyndhama nemedituje Christopher nad tím, jak se mění morálka společnosti, ale nechá ji z lidí spadnout naráz a bez varování. Takže už během cesty na venkov se hrdinové setkají se zabíjením a znásilňováním, aby ve finále hlavní klaďas dal v zájmu své „tlupy“ odkrouhnout vlastního bratra. Velmi svižné akční čtení.

Malevil je i ve srovnání se Dnem trifidů téměř prostoduše optimistický. Autor nejprve nechá vybuchnout bombu, která sežehne většinu planety, zvířat a zejména populace. A od této chvíle se hrdinům všechno daří – najdou živá hospodářská zvířata, spálená pole se jim podaří osít hned první rok a, hurá hurá, nemáme tu ani očekávaný radioaktivní spad. Žádné závažné problémy, které by se mohly vynořit, se nevynoří, a osazenstvo Malevilu si na hradě úspěšně hospodaří s až rozčilující naivitou. Merle má tedy dost prostoru, aby se většinu času zabýval vztahy mezi obyvateli v pevnosti, zejména pak s místním fraucimorem. Jeho onanie nad myšlenkou, že na hradě jsou se skupinou mužů také krásné prosté dívky, které každému dají, je až komicky průhledná (tím spíš, že děj je vyprávěný v ich-formě z pohledu hlavního alfa samce). Navíc na rozdíl od ostatních autorů nepovažuje šovinista Merle za potřebné zahrnovat ženy do děje, nepočítáme-li sex a slepičí hašteření, převážně o přízeň chlapů (ehm). Hlavní dějová linie vrcholí svržením zlé feudální vlády v přilehlém městečku a ukázkou toho, jak je ta demokracie a rovnoprávnost skvělá. Nejpřesvědčivější částí románu je snad až dovětek, kde se dozvíme, že hlavní hrdina potupně zemřel na zánět slepého střeva.

Oproti předešlým třem knihám je Neffova Tma propadem až na samé dno beznaděje. Za sebe můžu říct, že se jedná o jednu z nejdepresivnějších knih, které jsem kdy četla. A to jen kvůli takové prkotině, jako je nefungující elektřina, věřili byste tomu? Zejména úvodní část knihy, kde se lidé více či méně úspěšně vyrovnávají s novou situací, je čtivá a snadno uvěřitelná, další děj je pak už trochu přitažený za vlasy, i když stále poskytuje množství zajímavých a pravděpodobných detailů. V autorově světě inteligence zaspala a vládu převzala hloupost a omezenost, která rychle vynesla na mocenský vrchol několik vypočítavých surovců. Návrat do středověku může začít (a říkám-li středověk, myslím tím nemoci, zápach fekálií, otroctví a náboženský fanatismus). Děj je z velké části situován do Prahy, což sice může přespolnímu vadit, ale znalci prostředí to poskytuje víc prostoru pro vžití se do děje (dodnes se na Smíchově vždy pečlivě rozhlížím, jestli se na mě neřítí nějaká neovladatelná tramvaj). Rušivěji na mě působí spíš přítomnost některých skutečných postav, například prezidenta Havla, díky kterým je děj zbytečně „zaseklý“ ve své době. Nicméně chcete-li vidět budoucnost, která je černější než tma, tohle je knížka pro vás.

Rozhodně doporučuji k přečtení alespoň jeden z románů tohoto žánru, ať už některý výše zmíněný, nebo nějakou jiný. Až přijde konec světa, aspoň nebudete tak zaskočeni.

John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými

Hanteringen av odöda (2005)

Český překlad Jana Holá (2012)

Představte si, že vám zemře někdo blízký. Truchlíte. Oplakáváte ho. Toužíte po tom, aby se vrátil. A co když to udělá?

Ve Stockholmu se jednoho horkého letního dne stane něco nečekaného. Mrtví zničehonic ožijí. Proti všem očekáváním to nejsou krvelačné zrůdy prahnoucí po lidských mozcích, ale neškodné prázdné skořápky, chodící těla, z nichž vyprchalo lidství. Jsou zmatení, hledají cestu domů. Co s nimi bude?

Co byste dělali, kdyby se v márnici probudila všechna těla a snažila se uniknout? Kdyby se bez ohlášení vrátil domů váš zemřelý dědeček, sedl si do svého oblíbeného křesla a začal se dívat na zprávy? Kdybyste věděli, že na hřbitově se v již zakopané rakvi probral váš šestiletý syn?

Román soudobého švédského autora je bezesporu děsivý a velmi, velmi znepokojivý. Řeší především vztah člověka ke smrti. Když někdo zemře, dokážeme se od něj odpoutat? A pokud ne, co uděláme, když znovu ožije? Budeme stále schopni milovat tu prázdnou bytost, která navíc došla do určitého stadia rozkladu? Autor je v tomto nelítostný a velmi naturalistický, smrt nijak neromantizuje. Popisuje zoufalý boj lidí zachránit své zemřelé a přivést je zpět do normálního života. Ukazuje také, jak se ze strachu z neznáma stává bezdůvodná, ale o to silnější nenávist. A v tom je právě kámen úrazu. Mrtví totiž zrcadlí lidské emoce (zřejmě proto, že nemají vlastní), lásku tedy oplácejí láskou a zlobu zlobou. Navíc v jejich blízkosti si lidé dokážou navzájem číst myšlenky, a na to běžný člověk opravdu není dělaný. Jakmile nevyhnutelná davová hysterie dospěje do stadia panického strachu, zhnusení a nenávisti, mrtví začnou oplácet stejnou mincí. Na vysávání mozků sice nedojde, ale skoro.

Nedoporučuji číst před spaním.

Hodnocení: 5/5

Počátkem léta jsem se svými přáteli vycestovala do Skotska. Ještě před samotnou cestou do země bodláků a ovcí jsem se rozhodla, že se seznámím jak se skotskou whisky, tak se skotskou literaturou. To první šlo o poznání lépe než to druhé.

Jelikož jsem osoba otevřené mysli, nechala jsem si to správné čtení doporučit. V průvodci Skotskem od Lonely Planet jsem našla seznam TOP 10 ze skotské literatury všech žánrů (spolu se seznamem TOP 10 palíren, TOP 10 kopců, TOP 10 hradů a TOP 10 druhů haggisu).

Po velkém očekávání se dostavilo velké zklamání. Zdaleka ne všechno je špatné, ale je tohle vážně to nejlepší, co můžou Skoti nabídnout? Nic lepšího už tam nemají? Vážně ne?

 

Neil M. Gunn: Ranní příliv

Morning Tide (1930)

Český překlad Míla Kolář (1947)

Román, který téměř zcela postrádá děj, zato se však, povětšinou marně, pokouší o malebný sloh a neotřelou stylistiku. Nevím, jestli je to chyba autora nebo překladatele, ale nefunguje to. Je to zkrátka nuda k uzoufání. Kniha má ilustrovat všední život skotské rybářské vesničky – všední bohužel znamená, že se tam za celou dobu nestane vůbec nic zajímavého. Ovšem všichni mají neustále ohromně poetické myšlenky, jsou náležitě romanticky zadumaní a vnitřně rozervaní. Trochu to připomíná moderní divadlo. Číst doporučuji, pouze pokud máte nadbytek volného času, případně jako náhražku za rohypnol.

Hodnocení: 1/5

 

Walter Scott: Lady of the Lake

(1810)

Vcelku povedená záležitost, na to, že je to ve verších (v poezii si příliš nelibuju). Samotná dáma z jezera v příběhu moc prostoru nedostane, je tam hlavně proto, aby měli o koho zápolit tři hlavní hrdinové: Roderick Dhu, James Fitz-James a Malcolm Graeme, které jsem si po celou dobu čtení úspěšně pletla. Hlavní dějovou zápletkou je pak boj mezi Skoty z vysočiny (Highlanders) a Skoty z nížin (Lowlanders). Scéna, ve které Roderick svolává věrné horaly k boji, ti zanechají všeho a chvátají do bitvy, patří dle mého názoru k nejsilnějším a nejlépe napsaným pasážím. Zbytek trochu připomíná středověké legendy: spousta hrdinského žvanění, neméně hrdinských soubojů a nefalšované romantické lásky.

Scottovo dílo prý způsobilo masový příliv turistů do oblasti Trossachs, kde se příběh odehrává. My tam byli. Celé dva dny lilo, kopce nebyly přes mraky ani vidět a byla příšerná zima. Těžko si představit, že v takovém počasí po jezeře pluje na lodičce křehká dáma a vítá zbloudilého rytíře – i když pokud by ho vítala horkým grogem, určitě bychom si i my dali říct.

Hodnocení: 3/5

 

Robert L. Stevenson: Únos & Katriona

Kidnapped & Catriona (1886, 1893)

Český překlad Jarmila Fastrová (1985)

Od Stevensona jsem čekala dobrodružnou literaturu a té se mi zčásti také dostalo. Není to sice žádná superakční počtená, Ostrov pokladů je dle mého názoru výrazně zábavnější, ale jako oddychové čtivo to funguje, zejména díky perfektně vykresleným hlavním postavám. Obsahuje navíc hodně pobíhání po horách, skrývání se před nepřáteli, úniků na poslední chvíli, dokonce i plavbu po moři a ztroskotání. Kniha kromě toho nabízí i (lehce zaujatý) pohled na soudobou politickou situaci ve Skotsku, vyobrazuje nejen samotný boj mezi Jakobity a Whigy, pronásledování horalů a jejich odboj, ale i některé skutečné události a postavy.

Druhý díl dvojrománu se odehrává převážně v Edinburghu, hlavními tématy se stávají politika a romantika, a čtenář se nevratně propadá do otupující nudy. Ze scény odchází i sympaťák Alan, a tak zbývá sám hlavní hrdina, náctiletý chlapec, který se pln iluzí snaží prosadit svou u edinburských pohlavárů a následně se dostane do nerealistické milostné zápletky s dcerou odbojného horala. První část stojí za přečtení, zbytek radši zahodit.

Hodnocení 3/5 (bod za pojídání syrové ovesné kaše)

 

Orkneyinga Saga

(cca 1230)

Tuhle knížku neinzerovali v Lonely Planet, ale koupila jsem si ji na přívozu z “pevniny” na Orkneje. Jedná se o dílo neznámého islandského autora z třináctého století, zobrazující historii orknejských hrabat. Jak bylo tenkrát dobrým zvykem, historická fakta a skutečné postavy jsou propleteny v obřím gordickém uzlu s pověstmi a legendami, a tak vzniká neopakovatelně půvabný mišmaš. Vzhledem k tomu, že se jedná o ságu popisného charakteru, nedosahuje jako celek zábavnosti Eddy či jiného profláklejšího raně středověkého díla. Nicméně i tak je to poměrně čtivé a protkané historkami ze života vládců (že by středověká obdoba Blesku?). Moje oblíbená pasáž je ta, kdy Einar přijde za svým otcem, hrabětem Rognvaldem, a řekne mu: „Když mi dáš vládu nad ostrovy, odvděčím se ti, jak nejlépe umím: už mě do konce svého života neuvidíš.“ A Rognvald na to řekl: „To je fér nabídka, synu, máš ji mít.“

Hodnocení: 4/5

 

P.S.

K dovršení všeho jsem se pokoušela číst ještě Dějiny Skotska od J. Wormaldové. Nečtěte to. Nudněji podanou historii jsem zažila snad už jen při hodinách dějepisu na gymplu.

Tags: , , , ,

Před pár měsíci se v kinech objevila nová sci-fi filmová série s názvem Hunger Games (Hladové hry) od Suzanne Collins a díky tomu se do podvědomí lidí dostala i knižní předloha tohoto filmu.

Celá knižní trilogie je psaná v první osobě z pohledu hlavní hrdinky Katniss Everdeen, což mi minimálně u prvního dílu vadilo nejvíce. Pokud se totiž děje něco mimo zrak nebo mysl Katniss, tak se to nedozvíte. Co se nedozví Katniss, to neví ani čtenáři. U běžné růžové knihovny takto psaný román nevadí, možná může být i přínosem, ale těžko se to dá říct o sci-fi, kde se později nejedná jen o osud hlavní hrdinky, ale i o celý svět. To umocňuje i to, že Katniss je i v pozdějších dílech velmi naivní a nedospělá hrdinka, která nemá přístup k vojenským ani politickým informacím. Fakticky pak slouží jen jako maskot rebelů, kteří povstali proti otrokářskému Kapitolu.

Knihy bych spíše řadil do fantasy než sci-fi, protože i když se děj odehrává na postapokalyptické Zemi, autorka nezvládla vytvořit dostatečně věrohodný svět a popisům moderní techniky se vyhýbá jako čert bazénu se svěcenou vodou.

Hunger Games: Aréna smrti (75 %)

Samotný děj není nijak originální. Semnáctiletá hrdinka se obětuje, aby její mladší sestra byla ušetřena od násilné smrti v bojové aréně Hunger Games, což je reality show, ve které jsou nedobrovolně nuceni účinkovat děti. Jsou každý rok náhodně losovány, a i když se to vyjma obyvatel Kapitolu, jejichž děti jsou před takovým osudem chráněny, nikomu nelíbí, nikdo nahlas neprotestuje. Takto se z 12 krajů vylosuje vždy jeden chlapec a jedna dívka, takže je celkem 24 soutěžících. Z 12 kraje je to tedy Katniss a Peeta, který je do ni tajně zamilovaný. Hry vak může přežít pouze jeden. Každému je od počátku jasné, jak to s hlavní hrdinkou dopadne, ale autorce se podaří i pár překvapení a kniha je i celkem čtivá, pokud jste ochotní překousnout její nefungující svět a psychologii některých postav. Pozitivní je i to, že se nesnaží chránit všechny své „hodné“ postavy. Také se zde začíná rýsovat milostný trojúhelník Katniss a dvou chlapců – Peety a Hurikána. Film je pak věrný knižní předloze.

Hunger Games: Vražedná pomsta (65 %)

Druhý díl je jakousi šablonou první knihy. Je tu další ročník Hunger Games. Katniss (a Peeta) by jako vítězové měli být v naprostém bezpečí. Protože však donutili správce hry k tomu, aby porušili zavedená pravidla a uznali za výherce oba dva, rozhodli se jim pomstít a další hráče Hunger Games vylosovat z hráčů, kteří uspěli v předchozích hrách. Do hry se tak automaticky dostane Katniss jako jediná žena, která za svůj kraj v historii her vyhrála a různě staří hráči z jiných krajů. Autorka zde značně překopala myšlenkové pochody hlavní hrdinky, která se rozhodne obětovat svůj život v další hře pro Peetu, takže máte pocit, že se jedná o jinou osobu. Jiné postavy pak vymyslí plán, do kterého se rozhodnou nezasvětit Katniss ani Peetu, ačkoliv je to pro jejich přežití důležité. Autorka si vymyslí velmi chabé odůvodnění. Skutečným důvodem je spíše to, že psaní v první osobě ji donutilo vytvořit si tuto berličku, aby čtenářům neprozradila vše na začátku a nechala si na závěr nějaké přejkvapení. To naneštěstí nefunguje, protože i průměrně inteligentnímu čtenáři je jasné, co se děje. Katniss a Peetu tak degraduje na hloupoučké naivní děti.

Hunger Games: Síla vzdoru (30 %)

Z celé trilogie jednoznačně nejhorší díl. V tomto posledním díle jsou vidět autorčiny trhliny nejvíce, kdy si nedokáže dějově poradit zejména s válkou mezi Kapitolem a rebely. Svou neschopnost vysvětlit, jakým způsobem technicky omezené kraje zvládli vzdorovat mocnému Kapitolu vyřeší prostě tím, že tento děj zcela přeskočí do budoucnosti, kdy rebelové mají navrch a po dobytí posledního kraje zaútočí na samotný Kapitol. Přestože Katniss již dvakrát přežila smrtonosné Hunger Games, nedospěla, jak by se dalo logicky očekávat, naopak se chová ještě více naivně a dětinsky. To čtenáře velmi zklame, protože nikdo nemá rád hloupé hrdiny a předpokládají nějaký rozumový vývoj.

 

Kapitolou samo o sobě je vztah Katniss k Peetovi a Hurikánovi. U prvních dvou dílů jejich podivný vztah nijak zvlášť nevadí, ale v posledním díle neustále přemýšlíte, zda máte zapotřebí něco takového číst. Úžasnou tečkou za tímto vztahem udělá Hurikán, který se bez uvedení jakéhokoliv důvodu přestane na závěr třetí knihy o Katniss zcela zajímat. Když pak Katniss ke konci děje projde vražda jednoho z rebelů, aniž by musela stanout před tribunálem či soudem, a obyčejní lidé jí vraždu dokonce ani nijak nevyčítají, chabá konstrukce tohoto dílu se vám dokonale rozpadne a vy nabydete pocitu, že Collinsová vlastně ani nevěděla, jak svou trilogii rozumně zakončit. Tento trapný závěr svou ubohostí lehce překoná i závěr série Harryho Pottera.

Pokud máte zájem o odpočinkové rychlé čtení bez složitých zvratů a jste ochotní odpustit nekonzistenci vytvořeného světa, přečtěte si první díl. Jestliže se vám líbil první díl a nevadí vám číst prakticky to samé, přečtěte si i druhý díl. Třetí díl pak doporučuji jen zaníceným fanouškům nebo hodnotitelům Vidoucích, protože to je jasná ukázka, jak někdo dokáže znič celou sérii tím, když sám neví, jak ji zakončit.

Média si vzpomněla. Televize, noviny, internet. Ze všech stran jsme byli zásobováni informacemi, jak nás povodně v roce 2002 zasáhly. I já jsem vzpomínala. Na Most Legií, z něhož vůbec nebyly vidět pilíře. Na vlez do metra na Smíchovském nádraží, který vypadal jako bazén. Na vlaky, z Prahy odjíždějící přeplněné, a vracející se prázdné, jako by snad prázdniny právě nekončily, ale začínaly. A uvědomila jsem si, že kromě lepších povodňových bariér a hezčího Karlína mi povodně přinesly ještě něco, za co jsem strašně vděčná. Kamarády. Read the rest of this entry »

Pozor, obsahuje spoilery!

 

„Nedávno jsem viděl film o orchidejích, a ten byl lepší“ – Harv

Jako první bych chtěla případné rejpaly upozornit, že vetřelčí ságu „žeru“, ale za podařené považuji jen první dva filmy a existenci zbývajících s chutí ignoruji. Na Prométhea jsem se opravdu hodně, hodně těšila. Tvůrci filmu nás navíc navnadili velice podařenými „reklamními“ spoty, které očekávání ještě zvyšovaly. Nicméně, po zhlédnutí filmu se dostavilo to, co by Cimrman nazval „prvkem zklamání“. Bohužel, nemyslím si, že by se mi Prométheus líbil, ani kdybych předem neměla tak vysoké nároky. Ten film se zkrátka nepovedl.

Ale začněme aspoň nějakou chválou, abych jen nehaněla. Přes všechno nepodařené se musí nechat, že Ridley umí a Prométheus je vizuálně vážně moc pěkná podívaná, která zřejmě stojí za vidění i ve 3D verzi (jakkoli tyhle zbytečné rozměry v kině nemusím). I hudba je vydařená (občas mi dost silně připomínala Star Trek) a v některých místech nenásilně odkazuje na prvního Vetřelce, což mi připadá sympatické.

Vizuální stránce bych vytkla jedině trochu nadbytečnou nechutnost – místo tajemné hrozby z prvního Vetřelce, případně záplavy hmyzoidních válečníků z Cameronových Vetřelců, se Prométheus uchyluje ke zmutovaným hnusotám à la Vzkříšení. Je mi jasné, že ne všem divákům tohle vadí, ale já mám i u hororů radši pocit, že se bojím, a ne, že se mi chce zvracet. Jasně, bez určité dávky oslizlých potvor vyskakujících lidem z břicha by ani Vetřelec nebyl Vetřelcem, ale tady už těch mutantů, slizkých ohnus a chapadlovců lezoucích lidem do a z tělních otvorů bylo na můj vkus zbytečně příliš. To je ale jen celkem bezvýznamný detail.

Začátek filmu, kdy Prométheus letí vstříc vzdálené planetě, je asi nejpovedenější částí a trochu připomíná první dva Vetřelce. Záběry na androida Davida, který dva roky sám bloumá po spící lodi, kouká na filmy, učí se cizí jazyky a hraje basketbal sám se sebou, navozují onu známou děsivou atmosféru a patří rozhodně k  lepším okamžikům tohoto veledíla. Pak už to jde jen z kopce.

Kámen úrazu totiž přichází s dějem. Příběh postrádá logiku i soudržnost, je splácaný páté přes deváté, je nepřehledný a místy nudí (a to především v okamžicích, kdy se tam děje něco zásadního a divák by si měl tedy správně hrůzou ucvrnkávat do gatí). Každou chvíli se ve filmu stane něco zřejmě důležitého, ale ve valné části případů nemáme šanci zjistit, co to vlastně je, proč je to důležité, a jestli to bude mít nějaké následky. Přehršle různých příšerek vyskakují ze všech koutů, aniž by kdo tušil, kde se vlastně vzaly, hrdinové dělají věci, které postrádají smysl a popírají zdravý rozum, a celé je to tak trochu postavené na hlavu.

Autor dialogů by zasloužil, aby si ho nějaký ten vetřelec dal k obědu. Takovou snůšku banalit a pseudofilozofických keců jsem dlouho neslyšela. Občas někdo pronese moudro typu „Rozhodla jsem se věřit“ Nebo „Hledám život“, ale divákovi to moc neřekne ani o postavách samotných, ani o jejich motivaci. A už vůbec to nevypovídá o tom, proč se všichni chovají jako banda idiotů na skautském výletě.

Z přítomných postav je okouzlující android David, kterého jsme znali už z reklamních filmečků. A to i přesto, že jisté aspekty jeho chování zůstávají záhadou (vůbec nechápu, proč vlastně dělal to, co dělal). Celou dobu se tváří, že jako jediný ví „vo co go“, ale je tajemný jako hrad v Karpatech. Navíc má tajné příkazy od samotného pana Weylanda, ale ani od toho se kromě banálního konstatování, že nechce zemřít, vlastně nic zajímavého nedozvíme. I přes to je ale David zdaleka nejlepší postavou celého filmu. Je uhlazený, chladně uvažující a člověku z něj běhá mráz po zádech. Rozhodně je důstojným nástupcem pánů Ashe a Bishopa.

Kromě Davida dostane největší prostor vědátorka Elizabeth Shaw, která má být zřejmě něco jako nová Ripleyová. Bohužel se jí to moc nedaří. Místo Ripleyina logického uvažování a odhodlanosti má svoji „víru“ (v co, to přesně se nedozvíme, ale někde v tom figuruje Bůh) a místo zrzavého kocoura si s sebou veze kolegu-milence, jenž je tam očividně jen proto, aby si nechal nalít mimozemský sajrajt do pití, načež se stal hrdým otcem malého vetřelečka. Elizabeth Shaw je navíc taková frajerka, že si sama nechá vyříznout třiceticentimetrovou díru do břicha a půl hodiny nato už běhá a skáče jako čamrda. Pravda, čas od času udělá takový obličej, jako že jí to fakt bolí, ale tohle by bylo moc i na Kapitána Ameriku.

Poslední aspoň trochu výraznější postavou je zástupkyně Společnosti Meredith Vickers. Z předchozích filmů jsme zvyklí, že lidé ze Společnosti bývají pěkní bídáci, v případě Meredith ale nemůžeme říct ani nic dobrého, ani nic špatného. Ona tam prostě je, hraje si na ledovou královnu a tváří se drsně. Netušíme co je zač, proč tam je, ani co vlastně chce. Dialog s panem Weylandem napovídá, že se možná něco víc dozvíme z rozšířené verze, ale v tuto chvíli můžeme jen tápat.

Zbytek komparzu je tam jen tak do počtu. U většiny postav si ani nevšimnete, že tam byly, ani kam se pak poděly. Zejména divákovi, zvyklému na první filmy, to musí připadat hodně smutné. Po sympaticky nesourodé posádce z Nostroma a uřvané partě mariňáků ze Sulaca, kde divák znal téměř každého jménem a věděl, co je ten či onen zač, přichází komparz bezejmenných a bezpohlavních poručíků v červené uniformě.

To, že film zcela nenavazuje na předchozí díly vetřelčí ságy, bych Ridleymu odpustila (sice by mi udělalo radost, kdyby se jednalo o čistokrevný prequel, ale budiž). Film je téměř bezchybně zasazený do stejného vesmíru a hemží se odkazy na předchozí sérii. Některé tam sice působí trochu jako pěst na oko, ale další jsou příjemně nenápadné, že si jich Vetřelci nepoznamenaný divák ani nevšimne.

Opravdu je škoda, že děj je tak strašlivě blbý, až to tříská dveřma. Trochu mi to připomnělo některé slabší díly Battlestar Galaktiky (super podívaná, ale úplně o ničem), až na to, že tohle bylo mnohem, mnohem horší. Nezbývá nám asi tedy nic jiného, než si vzít příklad z hlavní hrdinky a začít věřit. Třeba tomu, že všechno bylo jen chybou špatného sestřihu, a že režisérská verze bude zcela jiným, lepším filmem.

I když já na zázraky moc nevěřím.

 

Hodnocení: 2/5

Tags: , , ,

Čas plyne a přináší s sebou změny. Přestala jsem chodit na lekce sólového zpěvu, začala se dvěma trii (heh, tenhle tvar jsem si musela najít v Pravidlech) a vetřela se do smíšeného sboru Besharmonie. Bohužel, času už není tolik, jako když jsme ještě byli na škole, takže je pořád větší a větší problém se sejít. Nicméně velké naděje vkládám do swingového tria, které jsme sestavily se dvěma děsně šikovnými děvčaty. Read the rest of this entry »

Tags: ,

Arthur Hailey: Letiště

Airport (1968)

Český překlad Mariana Stříbrná (1973) 

Svižná, nepříliš náročná knížka, kterou doporučuji na dovolenou – nebo lépe před dovolenou (leteckou, samozřejmě). Kniha se čte skoro sama, příběh má spád, postavy jsou jako živé a autorova znalost prostředí je obdivuhodná. Škoda jen trochu zmršeného překladu (ten nový je možná lepší, nevím, mám antikvární verzi). I přes to, že ústředním motivem je výbuch v letadle, nezařadila bych to zcela mezi akční literaturu (ony dramatické události zabírají jen přibližně poslední čtvrtinu knihy) – největší dramata totiž probíhají na letišti samotném, mezi lidmi. Ta je těhotná, ten je nevěrný, tihle se rozvádějí, tenhle se chce zabít… však to znáte. A protože děj se odehrává před celým půlstoletím, srovnání s dnešní dobou je místy celkem úsměvné. Až vás příště budou na letišti prohánět všemi možnými skenery, zouvat vás z bot (pravidelně se stává mně) a brát vám lahve s vodou, možná si budete přát být na onom románovém letišti, kde byl cestující králem, každý si chodil do letadla a z letadla, jak ho napadlo, bezpečnostní kontroly byly téměř nulové a sem tam se vyskytl i nějaký ten černý pasažér. Na druhou stranu, taková bomba v letadle… to se asi radši zuju.

Hodnocení 5/5

 

Neil Gaiman & Yoshitaka Amano: Sandman – The Dream Hunters

(1999)

Novela ze sandmanovské série, která ovšem není komiksem (pardon, vlastně grafickým románem, abychom byli politicky korektní), a není ani přímou součástí oné slavné desetidílné ságy. I v této knížečce ale hrají ilustrace značnou roli, dokonce je tam víc barevných stran než stran s písmenky, takže oko grafického labužníka bude jistě uspokojeno. Příběh je milý, trochu pohádkový, trochu zvláštní, opírá se o japonskou mytologii a obsahuje víceméně vše, co bychom od Gaimana čekali. Takže až sem nic nového. Co je pro toto dílo jedinečné, je propojení s ilustracemi japonského malíře Yoshitaka Amany (aspoň doufám, že se to skloňuje takhle), které odívají Pána snů i celý jeho svět do hávu pro našince poměrně exotického. Celý příběh díky nim působí křehce a něžně. Ztělesňuje naše romantické představy o starém Japonsku – mnichové v klášterech, květy sakur, hedvábí a čajové obřady (jestli hledáte lolitky souložící s chobotnicemi, tak jste vedle). Český překlad zatím nevyšel, ale doufám, že se ho někdy dočkáme (a v takovém případě doufám, že ho dostane do pracek Viktor Janiš). Doporučuji na zadumané letní večery.

Hodnocení 5/5

« Older entries