SFK Islington

Craig Shaw Gardner: S alergií na magii, Příliš mnoho příšer, Dlouhá noc v Démonii

A Malady of Magicks, A Multitude of Monsters, A night in the Netherhells (1986-1987)

Český překlad Petr Caha (1996)

Máte-li chuť přečíst si oddechovou humoristickou fantasy, která není Pratchett (a ani od něj neopisuje) nebudete to mít úplně snadné. Ale pokud toužíte pouze po odpočinkovém čtení do tramvaje, po trilogii C. S. Gardnera můžete sáhnout bez obav. Vaše mozkové buňky se při čtení sice příliš namáhat nebudou, volné chvíle si ale ukrátíte rychle a zábavně.

Tři knížečky tvořící jeden navazující příběh (jednotlivé díly se ale dobře dají číst i samostatně) jsou napsány svižně a čtivě. Příběh „odsejpá“ a oplývá vcelku neokoukaným, jednoduchým a trochu absurdním humorem (který samozřejmě nemusí vyhovovat každému, zvlášť pokud jste zmlsaní páně Pratchettovým filozofickým ostrovtipem). Mám ale za to, že ani slabší povahy neurazí.

Čaroděj, který má alergii na vše magické? Mytologická zvěř zakládající vlastní odbory? Kouzelný meč, kterému se hnusí bojovat? Ano, ale hlavně… bojovné fretky! Ép, ép.

Hodnocení: 4/5

Arto Paasilinna: Prostopášný modlitební mlýnek

Rietas rukousmylly (2007)

Český překlad Markéta Hejkalová (2010)

Finský autor Arto Paasilinna je mezi českým čtenářstvem značně oblíbený a jeho knihy tu vycházejí téměř jako na běžícím páse. Od nakladatelství Hejkal se rozhodně jedná o chvályhodný počin – vždyť jen málo severských autorů se dočká českého překladu a Paasilinna určitě stojí za povšimnutí.

Bohužel, jeho nejnovější přeložený román je poněkud zklamáním. Modlitební mlýnek postrádá odlehčenost předchozích knih a autor jakoby ztrácel „šťávu“. Jsme zvyklí, že Paasilinnovy knihy jsou vtipné, trefné a lehce absurdní, kritizují to či ono, nebojí se vážných témat a vždy jsou servírované s nadhledem a seversky břitkým humorem. V tomto případě to bohužel neplatí; ačkoli děj pádí kupředu, čtení je to k uzoufání nudné a autorovy postoje ke globálním tématům (v tomto případě se dostal ke slovu například napjatý vztah Tibet-Čína) nejsou ani vtipné, ani zajímavé, a vůbec nemají šmrnc. Možná by Paasilinna udělal lépe, kdyby nehonil své postavy po celém světě a zůstal radši na pevné půdě rodné Skandinávie.

Kdo by si od tohoto autora chtěl něco přečíst, vřele doporučuji některou z jeho dřívějších knížek (mými favority jsou „Stará dáma vaří jed“ a „Vlčí léto laponského mlynáře“), které jsou osvěžující, vtipné a čtivé. Tato kniha není ani jedno.

Hodnocení: 2/5

(Jeden bod je za podařenou první kapitolu a druhý za zmínku o Česku.)

Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce

(1929)

Ptát se, kdo z vás četl pejska a kočičku, by bylo asi zbytečné. Ale schválně, kdo z vás po této knize sáhl i poté, co odrostl dětským botičkám (matky předčítající svým dětem se nepočítají)? A přitom, přestože je kniha učená dětem, své si v ní najdou i dospělí, zejména pokud ještě neztratili veškerou hravost a fantazii.

V oblasti literární je sice proslulejší autorův mladší bratr, ale ani Josef Čapek nezapře kromě talentu výtvarného i velké nadání pro psaní. Výsledkem je útlá knížka s devíti příběhy, jejichž fantazie a jazyková hravost pohladí po duši děti i dospělé.

Vyprávění o dvou zvířátkách, kteří spolu hospodařili a chtěli dělat všechno jako velcí lidé, jsou poetická, vtipná a občas zabíhají až do oblasti absurdity a nonsensu. Kdo by si nepamatoval, jakým prazvláštním způsobem myli podlahu a věšeli se na prádelní šňůry (nevím jak vás, ale mě tohle v dětství neskutečně rozčilovalo)! A co teprve kalhoty zašité žížalou? A chudá noční košilka, která se večer svlékla a šla spát (cože?!) a ani si nevšimla, že do ní někdo celou noc píchá jehly a vyšívá na ní obrázky! Vrcholem všeho je pak mikulášské představení, ve kterém si pejsek s kočičkou koupí dcerušku („Sto korun jsem za ni musela dát!“), aby ji pak zase zanedlouho prodali („Hej, pane, hej, paní, nepotřebovali byste dcerušku?“). Úplný obchod s bílým masem . Ovšem toto jsou jen jedny z mnoha detailů, které možná zarazí dospělého, kdežto dítě je přijme s úplnou samozřejmostí. Aspoň na mě to žádné traumatické následky nezanechalo (až na tu prádelní šňůru tedy).

Komu se nechce lovit na půdě staré pohádkové knížky, vřele doporučuji audionahrávky Karla Högera. Sice se připravíte o krásné Čapkovy ilustrace, ale páně Högerův nezaměnitelný kultivovaný projev potěší úplně stejně, jako kniha samotná.

Hodnocení 5/5

James O’Barr: Vrána

The Crow (1989)

Český překlad Dana Krejčová (2003)

Muž s tváří Bolesti, Ironie a Zoufalství kráčí Detroitem a kosí padouchy.

Nesmrtelná komiksová klasika z pera Jamese O’Barra se poněkud liší od svých bratříčků a sester v žánru, a to především způsobem svého narození – komiks původně vznikl z terapeutických důvodů poté, co za tragických okolností zahynula O’Barrova snoubenka, takže autor se, jednoduše řečeno, potřeboval „vypsat z deprese“. A v knize je obsaženo všechno: bolest, zoufalství, touha po pomstě. Co víc si přát od ponurého gothického díla?

V komiksu se prolíná několik rovin, a tak je možné jej i číst několika způsoby. Prvním aspektem je čistě akční příběh: Erik, zvaný Vrána, vstane z hrobu, běhá po městě a za doprovodu stejnojmenného opeřence páchá spravedlnost. To zahrnuje zejména tisíc a jeden originální způsob, jak někoho sprovodit ze světa – je libo nechat si hlavu rozmáznout o zeď, nebo raději dát si useknout nožičky těsně nad kotníky? Obrázky přetékají akcí, a kdyby nebyly černobílé, převažovala by na nich hlavně krvavě rudá. Násilí, smrt, sex a drogy a brutalita… a Erik prochází tím surovým peklem jako anděl pomsty s pistolí v jedné a samurajským mečem v druhé ruce.

Dočkáme se ale i nějaké té romantiky, zejména ve chvílích, kdy Erik vzpomíná na milovanou Shelley. Tyto části jsou i výtvarně pojaty jinak než „akční linie“, prudce kontrastují se zbytkem knihy a místy zosobňují romantický kýč na n-tou. Kromě dvou šťastných cukrujících hrdliček můžeme také sledovat, jak Erik zachraňuje toulavé kočičky a mezi jednotlivými vraždami si stíhá povídat s malou opuštěnou holčičkou. Jak dojemné.

Třetí rovina: zmar, smrt, šílenství. V těch nejsugestivnějších pasážích je ostře cítit autorova bolest a zoufalství. I Erik se zmítá uprostřed hlubokých depresí, hrůzných vzpomínek a tíživých nočních můr. Sledujeme ho, jak s rukama po lokty od krve a s nepříčetným úsměvem na černých rtech vypráví svým obětem vtipy před tím, než je odkáže do věčných lovišť. To všechno je sem tam proloženo nějakou absurdní hláškou (The Cat in the Hat!) a nějakými těmi veršíky od Rimbauda nebo od The Cure.

Osobně nedoporučuji číst, když je vám zle – bude vám pak ještě hůř (funguje to i na několikáté přečtení, odzkoušeno). Chcete-li se jen pobavit u temné gothické střílečky, pusťte si radši film. Tohle je vážnější než film, tohle je sugestivnější než film. Ale komiksový Erik je úplně stejně k sežrání jako Brandon Lee

„Má leopard skvrny i v očích?“

Hodnocení: 5/5